Byl sychravý podzimní den. Déšť se líně snášel na rozbahněnou stavbu na okraji města. Všechno bylo kluzké, mokré, těžké. Na stavbě nového skladu se pracovalo bez přestávky – přesčas, hluk, stres. Všichni chtěli dnešní směnu přežít bez problémů.

Valerij, svářeč s více než dvacetiletou praxí, šel kolem oplocené části staveniště, kde měl podle všeho někdo zanechat zapomenuté nářadí. Když procházel kolem hromady štěrku, jeho zrak padl na tmavý shluk v bahně, zčásti zakrytý naplaveninou.

Na první pohled vypadal jako mrtvý pes. Nehybný, zablácený, promoklý. Nezřetelná forma ležící v kaluži.

Valerij zvažoval, že půjde dál. Ale něco ho přinutilo zastavit.

A udělal dobře.

Když přišel blíž, uvědomil si, že to není pes.

Bylo to dítě.

Leželo na boku, zabalené do hadrovité deky, promáčené, špinavé. Obličej měl chlapec z poloviny zakrytý blátem, rty měl modré, tělo nehybné. Ale oči — byly otevřené. A dívaly se přímo na něj.

Valerij okamžitě shodil svou pracovní bundu, zabalil dítě a rozběhl se zpět na stavbu. Vykřikl na kolegy, aby volali záchranku.

— Žije! Je to dítě! — opakoval v šoku.

Záchranáři dorazili během deseti minut. Chlapci bylo asi dva a půl roku. Podchlazený, dehydratovaný, mlčící. Dali mu jméno „neznámý“, než dorazily výsledky z registrů pohřešovaných osob.

O 48 hodin později bylo jasno:
Jmenoval se Ilja.
Ztratil se před devatenácti dny na opačné straně města. Matka ho nahlásila jako pohřešovaného poté, co se jí na chvíli ztratil z dohledu v parku. Policie nenašla žádné stopy, kamerové záznamy byly rozmazané. Případ bez vodítek.

A teď byl nalezen v bahně, na nepřístupném staveništi, kde nemohl být sám.

Dítě nepromluvilo. Nepodívalo se nikomu do očí. Jen tiše leželo. Psychologové se shodli: traumatický šok.

O pár dní později začal kreslit. Postavičky. Šedé, bez obličeje, s velkýma očima. A jednou, když ho terapeutka poprosila, aby jí řekl, co ty postavy dělají, odpověděl:

„On stál. Nehýbal se. Byl za stěnou.“

Analýza oblečení odhalila, že na sobě neměl to, co měl v den zmizení. Měl na sobě košili pro dospělé, ostříhanou, svázanou provázkem. Pod nehty měl stopy oleje a kovového prachu. A na dece, do které byl zabalen, nalezli forenzní technici vlasy cizího muže.

Policie byla bezradná. Žádné stopy. Žádní svědci. Žádné stopy pneumatik. Jako by ho někdo položil do bahna — a zmizel.

Valerij, označovaný médii za hrdinu, odmítl rozhovory.

Řekl jen jedno:

„Myslel jsem, že to je pes. Ale kdybych šel dál… neumím si představit, že bych ho tam nechal. Ne kvůli sobě. Kvůli němu.“

Dnes Ilja žije s matkou v jiném městě. Pomalu se uzdravuje. Mluví, hraje si, směje se.

Ale podle matky má stále jedno podivné chování:
Když venku prší, zavírá všechna okna. A často sedí pod stolem, schoulený, jakoby čekal.

A jednou večer, než usnul, jí zašeptal:

„Když budu potichu… možná mě zas nenajde.“

Závěr

Někdy si myslíme, že vidíme kus bláta. Někdy si myslíme, že je to zvíře, odpad, jen detail. Ale může to být člověk.

A možná ne děsivé je to, co jsme viděli —
ale to, co jsme skoro přehlédli.