David byl muž, který si myslel, že život má pod kontrolou. Úspěšný ve firmě, respektovaný mezi kolegy, doma manželka a dvě děti. Navenek ideál. Jenže uvnitř ho pohlcovala nuda. Všednost, rutina, předvídatelnost. Jeho žena Andrea byla hodná, věrná, obětavá – ale přestala ho vzrušovat. Vše bylo naplánované, spořádané, bez překvapení.

A pak přišla Klára. Nová asistentka v kanceláři, plná života, spontánní, s jiskrou v očích. Začali si nejprve psát, pak se scházeli na obědech. Brzy už David nemyslel na nic jiného. Přesvědčil sám sebe, že si zaslouží změnu. A když se naskytla příležitost „služební cesty“ k moři, neváhal. Andreji řekl, že jede na konferenci. Ve skutečnosti odletěl s Klárou do Španělska na týdenní dovolenou v pětihvězdičkovém hotelu.

Tam byl jako znovuzrozený. Ráno pláže, odpoledne koktejly, večery v hotelovém wellness, noci plné vášně. David se chlubil kamarádům po telefonu:

— Brácho, to je ráj. Manželka si myslí, že sedím někde na poradách, a já si užívám jak nikdy. Měl jsem to udělat už dávno.

Vůbec ho nenapadlo, že by mohl být odhalen. A už vůbec ne tím způsobem, jakým se to stalo.

Po návratu domů čekal obyčejný večer. Tichý byt, rozsvícená lampa v obýváku. Andrea seděla na gauči. Nepřišla ho přivítat, jen se na něj podívala. V očích neměla slzy. Jen klid. A ten podivný úsměv.

— Tak jak bylo na konferenci? — zeptala se téměř nezúčastněně.

David spolkl sucho v krku.

— Dlouhé dny, krátké noci, znáš to…

Bez slova ukázala na stůl, kde ležel její notebook. Otočila ho k němu. Na obrazovce se spustilo video. David a Klára. V bazénu. Na terase hotelu. V restauraci. Pak následovalo audio — jeho vlastní hlas z hlasové zprávy. Vše zaznamenané, datované, s geolokací. Nezpochybnitelné.

Zbledl.

— Odkud to máš? — vyhrkl.

— Jeden z tvých kamarádů má asi ještě svědomí. Poslal mi to. A já si našla zbytek. Nepotřebuju vysvětlení. Jen konce.

Podala mu složku. Dokumenty k rozvodu. Vše připraveno. Majetek rozdělen, děti svěřené do její péče. Právníci už byli kontaktováni.

— Měl jsi volbu. Já už ne. Nechám ti týden na odstěhování. Pak se sem nevracej.

Vstala, vzala si kabát a odešla. Dveře za sebou tiše zavřela.

David stál uprostřed místnosti, která ještě před týdnem byla jeho domovem. Až teď pochopil, co ztratil. Nešlo jen o ženu. Šlo o důvěru, respekt, rodinu, život, který bral jako samozřejmost.

Někdy nestačí říct promiň. Někdy už je pozdě. A někdy to nejtišší rozloučení bolí nejvíc.