Byl to obyčejný deštivý den na okraji malé vesnice obklopené lesem. Vítr se proháněl mezi větvemi, obloha byla zatažená a studený déšť smáčel zem. Rodina Novákových, která zde žila v domě s velkou zahradou, měla psa jménem Baran – mohutného, klidného křížence pasteveckého plemene. I když na první pohled působil hrozivě, ve skutečnosti měl zlaté srdce.

Baran byl zvyklý se každý den toulat po okolí. Nikdy se neztrácel, jen si obcházel své „teritorium“ v lese a vždy se vrátil domů. Jenže ten den se zdržel. Děti ho volaly, rodiče pískali. Až po několika hodinách se objevil u branky – promoklý, unavený… ale s něčím na zádech.

Ve chvíli, kdy se k němu přiblížili, ztuhli. V jeho husté srsti se tisklo malé, promoklé a vyčerpané veverčátko. Oči měl napůl zavřené, tělo se mu třáslo chladem. Baran stál klidně, jako by přesně věděl, co dělá.

Bez váhání vzali malého tvorečka dovnitř. Zabalili ho do ručníku, postavili k topení a dali mu teplé mléko. Děti ho pojmenovaly Jiskra – pro jeho drobný, ale odhodlaný pohled. A od toho okamžiku se mezi Baranem a Jiskrou vytvořilo zvláštní pouto.

Baran ležel u pelíšku, kde veverčátko spalo, hlídal ho jako vlastní mládě. Když se Jiskra konečně postavil na nožky, první místo, kam zamířil, byla psí srst – vyšplhal na jeho záda, kde se stočil do klubíčka a usnul. A od té doby to tak bylo pořád.

Baran se stal doslova pohyblivým domovem pro Jiskru. Společně chodili ven, společně spali, společně jedli. Sousedi tomu nemohli uvěřit. Chodili se dívat, fotili si je, sdíleli na sociálních sítích. Brzy celá vesnice věděla o podivném, ale dojemném přátelství mezi psem a veverkou.

Ale příběh pokračoval.

Za pár měsíců Jiskra zmizel. Všichni byli zdrceni. Baran nejedl, celou noc kňučel u dveří. Rodina ho hledala v lese, ale bez úspěchu. Až čtvrtý den, za soumraku, se Jiskra vrátil. Tentokrát však nepřišel sám.

Na jeho zádech se choulilo další veverčátko. Mladší, slabší, stejně promoklé a zoufalé, jakým byl on sám kdysi. Jiskra opatrně došel k Baranovi, který ho s radostí přivítal. A jako tehdy on, i toto nové veverčátko dostalo místo v teple, krmení a bezpečí.

Jiskra se stal zachráncem. A Baran jeho stálým ochráncem. Společně tvořili neobvyklý tým, který se staral o opuštěné tvory z lesa. Lidé říkali, že to není možné – že je to náhoda, že je to naučené. Ale kdo viděl jejich vzájemnou něhu, respekt a souhru, nemohl pochybovat.

Dnes žije Jiskra ve starém dubu u domu. Je svobodný, ale každý večer se vrací. Někdy sám, někdy s novým nalezencem. Baran, i když už pomalu stárne, ho pokaždé vítá stejně – tichým štěknutím a pohlazením čumákem.