Bylo klidné letní ráno. Slunce pomalu stoupalo nad horizont a paprsky se odrážely na orosených listech stromů. Josef, čtyřiasedmdesátiletý muž s bystrýma očima a rovnými zády, vezl svou devítiletou vnučku Aničku na malý výlet do města. Chtěli si dát zmrzlinu, projít se po parku a možná se zastavit v obchodu se zvířaty, kde si Anička přála vybrat si křečka.

Anička seděla na zadním sedadle ve své oblíbené květované šatičce a v ruce držela knížku. Byla klidná, vyrovnaná, s dětským úsměvem, který zrcadlil důvěru k dědečkovi, který jí vždy říkal, že s ním se nemá čeho bát.

Josef, bývalý voják a později instruktor vojenské policie, se rozhodl vyhnout se hlavní silnici a zvolil známou vedlejší cestu lesem. Měla být rychlejší a klidnější. Vše šlo hladce až do chvíle, kdy se z lesní cesty před nimi náhle vyřítilo černé SUV bez poznávacích značek. Zastavilo přímo před jejich autem a zablokovalo jim cestu.

Dveře SUV se otevřely a vystoupili tři muži. Dva z nich měli kukly, třetí – zjevně jejich vůdce – měl odhalený obličej a tvrdý pohled. Když kráčeli směrem k Josefovu autu, bylo jasné, že tohle není běžná dopravní kontrola.

— Vypni motor, dědku, — zasyčel jeden z nich výhružně.

Josef neztratil chladnou hlavu. Pomalu vypnul motor, a než se kdokoli přiblížil ke dveřím, tiše promluvil k Aničce:

— Dělej přesně to, co jsme si cvičili. Klidně a beze strachu.

Anička přikývla a tiše se narovnala. Zatímco se jeden z mužů pokoušel otevřít zadní dveře a druhý bouchal do okénka, třetí promluvil:

— Vystupte. Starce pustíme. Holku si vezmeme s sebou. Vy nám přivezete výkupné.

Ta slova byla jako mrazivý vítr. Ale místo pláče nebo hysterie Anička klidně zvedla lem svých šatů. Pod nimi se na jejím stehně objevil pevně přichycený popruh. A v něm – malá pistole, lehká, kompaktní, určená pro trénink. Nešlo o hračku. A když ji Anička vzala do ruky, bylo jasné, že s ní umí zacházet.

Bandité ztuhli.

Josef využil momentu překvapení a stiskl nenápadné tlačítko pod palubní deskou. Klakson vydal dlouhé a zvláštní zatroubení – předem domluvený nouzový signál, který mohli zachytit jeho bývalí kolegové z armády.

Anička mezitím držela zbraň oběma rukama a mířila na jednoho z mužů.

— Můj děda byl instruktor speciálních jednotek. Učil mě, že strach je jen iluze. A že když je to potřeba, musím se bránit.

Jeden z lupičů ucouvl. Druhý zkusil sáhnout po noži, ale Josef, s překvapivou rychlostí pro muže jeho věku, otevřel dveře, přiskočil k němu, odzbrojil ho a srazil k zemi. Anička dál mířila na zbývající dva a nedala jim šanci k pohybu.

— Vybrali jste si špatné auto, — prohlásil Josef pevně. — A rozhodně špatnou holčičku.

Za několik minut se z dálky ozvaly sirény. Klakson aktivoval GPS signál a upozornil nejbližší hlídku. Policie dorazila včas, zadržela všechny tři muže a odhalila, že šlo o hledaný gang únosců, který měl na svědomí už několik případů na venkovských silnicích.

Záznam z palubní kamery zachytil celou událost. Jakmile se video dostalo na internet, začalo se šířit raketovou rychlostí. Lidé byli ohromeni klidem, statečností i připraveností malého děvčátka a jejího dědečka. Titulky na zpravodajských serverech zněly: „Dědeček a vnučka odzbrojili únosce. Bez výstřelu.“

Když se jeden z novinářů Josefa zeptal, jestli to není přehnané učit dítě ovládat zbraň, odpověděl klidně:

— Není to o zbrani. Je to o přípravě. Anička se nebojí světa. A to je víc než jakákoliv zbraň.

Od toho dne se Anička nestarala o křečka. Chtěla pokračovat v tréninku. Každou neděli ráno teď s dědou jezdí na střelnici. Ne pro násilí. Ale pro odvahu. A jistotu. Protože někdy jedna vteřina rozhodne o všem.