V odlehlé horské oblasti, kde se lesy táhnou dál než zrak dohlédne a kde zimy přicházejí dřív než jinde, žila malá vesnička zapomenutá časem. Lidé zde byli zvyklí na samotu, ticho a na to, že se přírodě neodporuje. Neporušovali nepsaná pravidla lesa, protože věděli, že příroda umí vracet. Dobré i zlé.

Jednoho večera, když se Tomáš, postarší tesař, vracel z lesa s náručí plnou dřeva, zaslechl neobvyklý zvuk. Ne to nebyl vítr ani skřípající větve. Byl to nářek – slabý, zoufalý a naléhavý. Nedalo mu to, položil dřevo a šel za tím zvukem.

Našel ho mezi dvěma kameny u paty svahu – malé vlče, promočené, třesoucí se, s poraněnou nohou. Vypadalo sotva na několik týdnů. Neutíkalo, jen se na něj dívalo. A v těch očích nebyl strach, ale jakási tichá prosba. Tomáš věděl, co by měl udělat. A věděl, co by rozhodně neměl. V té vesnici se na pomoc divokým zvířatům dívalo jako na narušení rovnováhy.

Ale něco v něm zlomilo pravidla.

Zabalil vlče do své staré vlněné vesty, donesl ho domů, vyčistil mu ránu, udělal dlahu z klacíku a provazu, položil ho vedle kamen. Nechal mu z misky vodu a vařený brambor. Vlče zůstalo tiše ležet. Jako by vědělo, že je v bezpečí.

Kolem půlnoci ho probudil pocit, že někdo stojí u okna.

A opravdu. Za sklem stála velká šedá vlčice. Nepohnula se. Jen se dívala na své mládě. A pak na Tomáše. V tom pohledu nebyla hrozba, spíš klid. Dlouho na sebe hleděli, než se ztratila v noci.

Ráno vlče trochu ožilo. Tomáš ho vzal zpět k místu, kde ho našel. Položil ho do mechu a ustoupil. O chvíli později se mezi stromy vynořila matka. Opatrně přistoupila, olízla mládě a znovu pohlédla na Tomáše. A pak oba zmizeli.

Tomáš o tom nikomu neřekl. Věděl, že by mu stejně nevěřili.

Ale následujícího rána se stalo něco, co si vesnice bude pamatovat navždy.

Před každým domem ve vesnici leželo zvíře – mrtvé, ale nedotčené. Zajíci, koroptve, bažanti. Pokládáni s péčí, jako dar. Před kostelem ležel jelení paroh. Před radnicí liška. Všude vypadalo, jako by les něco oplácel.

Před Tomášovým domem však nebylo zvíře.

Byli tam vlci.

Devět z nich. Seděli v půlkruhu. Mlčky. Nehýbali se, nevrčeli. Jen čekali.

Tomáš vyšel z domu. Neprojevil strach. Vlci vstali a odešli zpět do lesa. Všichni kromě jednoho.

Matka.

Zůstala stát, pohlédla na něj a lehce sklonila hlavu. Jako by děkovala. Pak i ona zmizela.

Vesnice ztichla. Lidé přestali mluvit o „pravidlech lesa“. Začali mluvit o rovnováze. Pastevci tvrdili, že jim od té doby žádný vlk nezabil ovci. Lovci hlásili, že zvěř se vrací víc než dřív. A děti začaly klást krajíce chleba na okraj lesa.

Tomáš se vrátil ke své práci, jako by se nic nestalo. Ale každý večer, když se rozhoříval oheň a vítr hvízdal ve štěrbinách, stával na zápraží. A někdy, opravdu jen někdy, se z dálky ozval táhlý, hluboký vlčí vytí. Ne jako výhrůžka. Jako poděkování.

A on věděl, že příroda nezapomíná.