V odlehlých horách Pamíru, kde vítr šeptá dávné příběhy a stopy zvířat mizí dřív, než je stačíš zahlédnout, žil muž jménem Mirek. Byl to samotář, který se po smrti své ženy stáhl do hor. Lov už dávno opustil. Teď jen pozoroval, chránil a naslouchal tomu, co mu příroda říkala.

Jednoho mrazivého večera, když se mlha plazila mezi stromy, zaslechl podivný zvuk. Tichý šepot, skoro jako dech. Vyšel ven. A tam stála — samice irbise, velká kočkovitá šelma s očima jako ledová jezera. Normálně by člověka napadla, nebo utekla. Ale tahle stála klidně, bez hrozby, bez strachu. Něco v jejím postoji říkalo: „Pomoz.“

Mirek pochopil. Vzal starou hůl, přehodil na záda deku a šel za ní. Cesta vedla kamenitým svahem, nebezpečným a zledovatělým. Když dorazili k úzké soutěsce, ukázala mu směr — v puklině mezi dvěma balvany bylo malé mládě. Sklouzlo a uvízlo.

Bylo slabé, sotva se hýbalo. Mirek, navzdory svému věku, slezl dolů, pomalu a s rozvahou. Mládě ho sledovalo vyděšenýma očima, ale nezasyčelo, neuteklo. Jako by i ono vědělo, že tohle je jiný člověk.

Když ho vynesl zpět, samice k němu přistoupila. Vzala mládě do tlamy, ale pak se na okamžik zastavila. Podívala se Mirka přímo do očí. Nebyl to zvířecí pohled. Byl to pohled poděkování. Krátký, hluboký, pravdivý.

A pak zmizela. Beze stopy, jak to irbisové dělají.

Mirek se vrátil domů. Nepotřeboval o tom nikomu vyprávět. Ale od toho dne, pokaždé když se podíval na hory, měl pocit, že ho tam někdo sleduje — ne jako kořist, ale jako přítel.