Bylo brzké ráno v centru Prahy. Ulice byly klidné, vzduch chladný a město se teprve probouzelo. Lidé mířili do práce, většinou ponořeni ve svých myšlenkách, když v dálce uviděli muže. Šel pomalu po chodníku, v každé ruce držel vodítko a na jeho konci se klidně pohybovali dva velcí psi. Všechno vypadalo naprosto normálně – dokud se někdo nezastavil a nepodíval se pozorněji.

Něco nehrálo.

Pohyby psů byly podivně plynulé, až příliš mechanické. Nepohybovali hlavou, nečuchali ke stromům, neotáčeli se na okolí. Když někdo přišel blíž, zarazil se. Psi nevydávali žádný zvuk. Nezvedali tlapky jako živí tvorové. A pak si jeden z kolemjdoucích všiml detailu, který ho úplně vyvedl z míry – oči psů byly skleněné. Nehýbaly se. Nebyly živé.

To, co ten muž venčil, nebyli skuteční psi. Byly to precizně vyrobené figuríny, věrné až do děsivé dokonalosti. Umělé tělo, umělá srst – jen ten smutek v mužově tváři byl skutečný.

Když se ho někdo opatrně zeptal: „Proč…?“
Pohlédl na figuríny a tiše řekl: „Byli to moji jediní přátelé. Nechtěl jsem je ztratit. Takhle jsou pořád se mnou.“

Lidé zůstali stát. Někteří v šoku, jiní se slzami v očích. Ten obraz – muž, který nedokázal pustit minulost, a dva tichí společníci, navždy zamrzlí v čase – se jim vryl do paměti.

Od toho dne se stal tichou legendou města. A každý, kdo ho potká, už nikdy nebude vnímat slovo „věrnost“ stejně.