Byla hluboká noc a dálnice D1 zela prázdnotou. Josef, zkušený řidič kamionu, měl za sebou stovky kilometrů, unavené oči upřené do šera před sebou. Rádio hrálo tiše staré české hity a vše se zdálo být jako obvykle.

Až do té chvíle.

Před ním, asi o sto metrů dál, si všiml auta, které zpomalilo a sjelo krátce k okraji. Pak se jeho zadní dveře náhle otevřely a něco tmavého vylétlo ven na krajnici. Auto zase rychle přidalo a zmizelo v noci.

Josef zpomalil. Nejprve si myslel, že to byl jen pytel odpadků. Ale jak se přiblížil, uviděl, že se ten balík hýbe.

Zastavil, zapnul výstražná světla a vystoupil. Vítr byl ostrý, studený. Na kraji silnice ležel černý igelitový pytel, lehce se svíjel. Každý krok k němu byl těžší, srdce mu tlouklo rychleji. Něco v něm křičelo, že to není obyčejné.

Ohnul se a pomalu pytel rozvázal.

A zůstal stát jako přikovaný.

Uvnitř byli čtyři malí štěňata. Ještě slepá, křehká, ztuhlá zimou. Jeden z nich už se nehýbal. Ostatní vydávali tiché, zoufalé zvuky. Vypadali sotva na několik dní staré. Jejich malá těla se tiskla k sobě, snažila se udržet teplo, které rychle mizelo.

Josef beze slova vzal pytel, donesl ho do kabiny a zabalil štěňata do staré deky. Okamžitě zavolal na pohotovostní veterinární linku a sjel z dálnice k nejbližší nonstop klinice.

Dva ze čtyř se podařilo zachránit.

Později Josef řekl jen jedno:
— Nevím, kdo to udělal. Ale vím, že kdybych nezastavil, ta zvířata by nepřežila. A se mnou by něco umřelo taky.

Jedno ze štěňat si nechal. Pojmenoval ho Šance. Druhé adoptovala veterinářka, která o ně celou noc pečovala.

A od té doby Josef vždy, když projíždí stejným úsekem, zpomalí. A podívá se na kraj silnice. Ne ze strachu, ale protože ví, že někdy v nejtemnějších chvílích může někdo maličký čekat na svou záchranu.

A všechno, co ho dělí od života a smrti, je jeden člověk, který nezavře oči.