Byl chladný, mlhavý podzimní den. Na malém hřbitově se sešlo jen pár desítek lidí. Všichni stáli v tichosti kolem bílé rakve, kterou pokrývaly květy – malé, jemné, jako ta, která v ní teď ležela. Anetce bylo teprve šest. Celá vesnice stále nevěřila, že je to skutečné.

V první řadě stál dědeček — pan Václav. Pevně svíral klobouk v rukou, pohled měl zarytý do země. Byl to ten typ člověka, který nikdy neplakal na veřejnosti. Ale dnes mu po tváři stékaly slzy, které ani nechtěl skrývat. Anetka byla jeho všechno. Po smrti své dcery vychovával vnučku sám. Každý den ji vodil do školy, četl jí pohádky, večer usínala u něj na klíně.

Její smrt byla náhlá. Lékaři řekli, že to bylo srdce — nečekané, nepochopitelné, kruté. Nikdo nevěděl, co říct. A pak… Václav udělal něco, co nikdo nečekal.

Když kněz dokončil modlitbu a všichni čekali, že rakev spustí do hrobu, dědeček udělal krok vpřed. Vytáhl z kapsy malou, starou, pomačkanou kresbu. Byla to dětská malba – domeček, slunce a dvě postavy držící se za ruce. Nahoře křivě napsané: „Já a děda navždy.“

— Tohle mi dala večer předtím, než odešla, — řekl Václav a jeho hlas se zachvěl. — A tu noc… měla sen. Vzbudila se, přiběhla ke mně a řekla: „Dědo, dneska jsem viděla anděla. Měl křídla a usmíval se. Řekl mi, že až přijde zima, půjdu s ním.“

Všichni ztichli. Někomu vypadla růže z ruky. Jeden z mužů si bezděčně udělal kříž.

— Myslel jsem, že je to jen dětská fantazie, — pokračoval Václav, — ale teď… už vím, že věděla. Cítila to. A ne, nebála se. Jen se usmívala. A já… já dneska taky nebudu mít strach. Protože vím, že je tam, kde je světlo. A jednoho dne… mi zase nakreslí obrázek.

Pak položil kresbu na rakev. A když se ta pomalu začala spouštět do země, někteří lidé už nedokázali zadržet slzy. Ne kvůli smrti, ale kvůli síle toho okamžiku. Kvůli lásce, která nezmizí ani se smrtí.

Až někdy uslyšíte zvonek uprostřed tiché noci, možná to nebude jen vítr.

Možná to bude dítě s křídly, které kreslí další obrázek… pro svého dědečka.