Byl podzimní večer, chladný a tichý. V horách nedaleko malé vesnice v Krkonoších šel starý pan Havel domů z lesa. Nesl si na zádech malý svazek dříví, jak to dělal celý život. Byl to tichý člověk, kterého vesnice znala odjakživa — ovdovělý, bezdětný, ale hrdý a samostatný.

Na lesní cestě, jen kousek od jeho chalupy, na něj čekali tři mladí muži. Měli kapuce, kapesní nože a v očích prázdnotu. Nechtěli mluvit. Jen ho srazili na zem a začali kopat, hledali peníze, cennosti — cokoli. Starý muž se nebránil. Jen šeptem opakoval: „Nic nemám, kluci… nic nemám…“

A právě v ten okamžik se ozvalo něco, co změnilo celý večer:
hluboké zavrčení z lesa.

Z temnoty vystoupil vlk.

Velký, šedý, silný. Nebyl to žádný pes. Jeho oči svítily ve světle měsíce, a každý pohyb byl tichý, ale přesný. Lupiči ztuhli.

— To je… vlk?! — zasyčel jeden.
— Blbost, jdi na něj! — křikl druhý a hodil po zvířeti kámen.

Vlk se ani nepohnul. Jen znovu zavrčel — tentokrát tak hluboce, že se zvuk rozléhal po lese jako bubnování bouře. A pak vyrazil.

Ne na starce. Na útočníky.

Jeden z nich padl k zemi, druhý utekl do tmy, třetí se rozklepal a upustil nůž. Vlk nikoho nezabil — jen donutil každého z nich pochopit, že už nejsou predátoři.

Když se starý Havel pomalu zvedl, vlk stál opodál. Díval se na něj. Bez hněvu. Bez strachu. A pak… prostě zmizel mezi stromy.

---

Druhý den o tom mluvila celá vesnice. Policie našla na místě krvavé stopy, roztržený batoh a škrábance od drápů. Ale žádného vlka. Nikdo nevěděl, odkud se vzal — a proč neublížil člověku.

Pan Havel jen tiše řekl:

— Některá zvířata mají víc rozumu než lidé. A některá mají srdce.

Od té doby chodí starý muž lesem beze strachu. A když vítr zahučí mezi stromy, občas se usměje a zašeptá:

„Děkuju, strážce.“