Když babička zemřela, bylo mi svěřeno, abych vyklidil její byt. Měla jsem k ní vždy blízko – byla to tichá, pečlivá žena s podivným smyslem pro soukromí. Mnohé věci si nechávala pro sebe, a to platilo i o jejím malém bytě ve staré činžovní vile na předměstí Brna.

Byt byl čistý, i když vybavení působilo zastarale. Všechno šlo hladce, až na jednu věc — starou pohovku s vybledlou květinovou látkou, kterou si pamatuji už z dětství. Byla tvrdá, nepohodlná, ale pro mě měla sentimentální hodnotu. Rozhodl jsem se, že si ji odvezu domů.

O pár dní později jsem se ji snažil rozebrat, abych vyměnil látku. Když jsem odšrouboval zadní panel, něco zašustilo uvnitř konstrukce. Myslel jsem, že půjde o staré noviny nebo molitan. Ale když jsem nahlédl dovnitř, uviděl jsem šedou látkovou tašku pečlivě zašitou mezi prkny.

Otevřel jsem ji.

Uvnitř byly desítky dopisů, sepia-fotografie, a něco, co vypadalo jako deník. Ale to nebylo všechno. Na dně tašky ležela malá plechová krabička, zamčená. Když jsem ji nakonec otevřel pomocí šroubováku, objevily se tři zčernalé zuby a zastrčený lístek s nápisem:

„Nikdy neříkej, komu patří. Jinak se vrátí.“

Celou noc jsem nespal.

---

Po přečtení deníku jsem zjistil, že babička byla v mládí zapletena do něčeho temného. V 50. letech bydlela s jinou ženou, která beze stopy zmizela. Poslední zápisy byly paranoidní, jako by ji někdo sledoval. A ten lístek? Napsán rukou, která nebyla její.

Dnes je pohovka dávno pryč. Spálil jsem ji. Dopisy jsem uložil, krabičku — zakopal hluboko do lesa.

Ale někdy, když se stmívá, slyším u dveří tiché škrábání.
Jako by někdo chtěl vědět, jestli jsem to tajemství opravdu dodržel.
A já si pokaždé znovu přečtu ten lístek v hlavě:

„Nikdy neříkej, komu patří…“