Když Martin fotil starý opuštěný statek na okraji Vysočiny, nečekal nic víc než pár melancholických snímků rozpadajících se budov.
Byl podzim, nízké slunce pronikalo přes mlhu a celé místo působilo klidně — skoro až ospale.

Udělil několik záběrů: praskliny na zdech, zarostlé dvorky, zrezivělé kliky u dveří.
Jeden snímek pořídil náhodou — dlouhá chodba bez oken, vedoucí do tmy. Prostě dokumentace.

Ale když si večer prohlížel fotografie na počítači, ten snímek se vymykal.

Na první pohled — prázdná chodba. Ale když se zadíval blíž, v dálce u dveří bylo vidět obličej.

Nejasný, ale zřetelně lidský. Bledý, téměř průsvitný. A co bylo nejzvláštnější — ten obličej se díval přímo do objektivu. Ne stranou, ne náhodně. Přímo.

Martin znejistěl. Byl tam sám. Celou dobu. Nikdo s ním nešel. Nikdo se tam pohybovat nemohl.

Zvětšil snímek. Tvrdé rysy, prázdné oči, žádný náznak pohybu… jen pohled, který jako by prostupoval skrz obrazovku.

Fotku zveřejnil na fotografickém fóru s otázkou, jestli se nejedná o hru světla.
Odpovědi ho ale zarazily:

– „To není chyba, já ten obličej taky vidím.“
– „Dnes v noci jsem měl noční můru – tohle je přesně ten pohled, co mě pronásledoval.“
– „Podobnou tvář jsme našli na snímku z roku 1936 z toho samého statku. Dívka, která se tam tehdy ztratila beze stopy.“

Martin se tam už nikdy nevrátil. A přesto má od té doby pocit, že ho někdo sleduje.
Občas slyší klepání na okno, i když bydlí v pátém patře. Občas najde v telefonu snímky, které neudělal.

Fotografie je stále dostupná. Ale lidé, kteří ji dlouho zkoumají, tvrdí, že se výraz tváře časem mění.
A že ten pohled…
je čím dál blíž.

Takže, než se podíváte:
Jste si jistí, že chcete vědět, co se dívá zpátky?