Hluboko v pohraničních horách, kde mlha visí mezi stromy jako závoj dávného zapomnění, leží místo, o kterém se nemluví nahlas. Je to jen malá mýtina, zarostlá kapradím a mechem. Ale místní ji znají. Říkají jí Vlčí hrob.
Podle staré vesnické pověsti tam před desítkami let pochovali muže, který nikdy do vesnice nepatřil. Nikdo přesně nevěděl, odkud přišel. Mluvil málo, žil o samotě v lesní chatě a objevoval se jen zřídka. Ale lidé si všimli, že ho vlci nikdy nenapadli. Naopak — občas ho doprovázeli na okraj lesa jako strážci.
Jedné zimy náhle zemřel. Bez rodiny, bez svědků, bez pohřbu. Tělo zakopali na mýtině, daleko od domů, jak si přál. Mysleli si, že tím to skončí.
Ale noc po pohřbu se objevila první smečka vlků. Nepřiběhla — přišla tiše, jako by věděla, kam jít. Postavili se kolem hrobu a celou noc nehnutě stáli. A pak zmizeli.
Od té doby se to opakuje každý rok ve stejný den.
Vlci přicházejí. Vždy jiní. Vždy tiší. Nikdy nepřekročí neviditelnou hranici kolem hrobu. Jen stojí. Hlídkou. Varováním.
Lovci říkají, že zvířata se tomuto místu vyhýbají. Ptáci tam nezpívají. A ti, kdo se přiblížili moc blízko, mluvili o zvuku, který není slyšet ušima — jen cítěn v kostech. Jako ozvěna něčeho, co není úplně mrtvé.
Jednou se našel turista, který chtěl hrob vykopat. Místní ho varovali. Smál se jim.
Zmizel.
Našli jen jeho batoh. A kolem něj — vlčí stopy. Ale ne vedoucí k batohu… nýbrž od něj. V kruhu.
Dnes se děti učí, že do lesa se má chodit s úctou. A k Vlčímu hrobu se nechodí vůbec.
Protože někteří věří, že pod tou zemí neleží jen tělo, ale i něco, co nikdy nemělo být probuzeno.
A že vlci nechrání hrob před lidmi. Ale lidi před hrobem.