Byl obyčejný deštivý večer, když se Max — statný labrador ze středočeské vesnice — vrátil domů z jedné ze svých obvyklých toulavých výprav. Dveře do zahrady byly pootevřené, jak to u nich bývalo. Ale tentokrát nepřišel sám.
Jeho srst byla promočená a zabahněná, ale to, co vyděsilo jeho majitele, nebyl jeho stav — ale něco, co měl přivázané k hřbetu.
Nejdřív si mysleli, že si přinesl kus staré deky nebo odpadek z lesa. Ale když se podívali blíž, zalapali po dechu.
Na jeho zádech, připevněný provizorně kusem šňůry a lepicí pásky, leželo malinké děťátko.
Zabalené ve vlhké látce, promodralé, ale dýchající. Max stál klidně, dokud ho jeho majitelka nezačala tiše objímat a volat sanitku. Nemohla uvěřit tomu, co vidí. Dítě bylo tak malé… a tak opuštěné.
Záchranka dorazila během několika minut. Lékaři potvrdili, že miminko bylo sotva pár dní staré a že by v tom dešti nepřežilo ani hodinu. Nikdo netušil, odkud se vzalo ani jak ho pes našel. Policie zahájila pátrání, ale okolnosti zůstávají záhadou dodnes.
Max se stal hrdinou. Nejen pro svou rodinu, ale pro celé Česko. Ale pro jeho páníčky to nebyl jen zázrak — bylo to něco, co jim navždy změnilo život.
Protože dítě, které Max přinesl, dnes říká té rodině „mami“ a „tati“.
A oni často říkají, že možná ho přivedl pes — ale poslal ho osud.