Každý den, přesně v osm ráno, přichází na starý hřbitov v malé moravské vesnici mladá žena. V náručí má květiny – nikdy stejné, ale vždy čerstvé. Její kroky míří stále k jednomu jedinému místu: k nenápadnému hrobu bez jména, jen s letopočtem vyrytým do kamene: 1995.
Zpočátku si toho lidé nevšímali. Na hřbitově je ticho, vzpomínky a smutek patří k sobě. Ale s časem si začali klást otázku: koho tam vlastně oplakává?
Hrob patří muži, jehož totožnost nikdy nebyla zjištěna. Byl nalezen mrtvý u řeky po povodních v létě 1995. Žádné doklady, žádné stopy, nikdo se po něm nikdy neptal. Tehdy ho pohřbili důstojně, ale bez jména. A zapomněli.
Až do chvíle, kdy začaly přicházet květiny.
Jednou se žena posadila na lavičku poblíž. Správce hřbitova, zvědavý a přitom opatrný, se odhodlal zeptat:
— Promiňte… mohu se zeptat, kdo to byl?
Podívala se na něj s tichým úsměvem.
— Nikdo, koho bych znala osobně. Ale bez něj bych tu nebyla.
A pak vyprávěla.
Její matka byla těhotná, když uvízla během povodní v zaplaveném autě. Lidé stáli na břehu, nikdo se neodvážil do proudu. Až jeden neznámý muž skočil. Dostal se k ní, pomohl jí ven. A zmizel. O chvíli později byl nalezen mrtvý o několik kilometrů níž po řece.
Nikdy se nezjistilo, kdo to byl. Ale díky němu přežila ona… a i dítě v jejím lůně.
Ta dívka dnes nosí květiny.
Za život, který byl zachráněn cizincem.
Dnes je na kameni malý nápis, který tam nechala vytesat:
„Neznámému muži, který dal vše, aby jiní mohli žít. Nezapomínáme.“
Protože někdy netřeba znát jméno, aby si člověk zasloužil vděčnost.
Stačí čin.
A květina, položená s láskou.