Bylo brzké ráno. Dálnice D1 byla ještě poloprázdná, mlha se válela u krajnic a asfalt lesklý po nočním dešti odrážel mdlé světlo zatažené oblohy. Kamil, řidič dodávky, jel z Brna do Prahy s běžnou zásilkou. Rádio hrálo tiše, a nic nenaznačovalo, že tohle bude cesta, kterou si zapamatuje na celý život.
Když míjel 142. kilometr, všiml si zvláštního pohybu u kraje silnice. Těsně před ním projelo černé SUV. Náhle, bez varování, se otevřely zadní dveře a z auta něco vylétlo — balík, který dopadl těžce na krajnici.
Kamil přibrzdil a okamžitě zastavil v odstavném pruhu. Vystoupil a zamířil k balíku, který ležel v trávě. Na první pohled to vypadalo jako stará deka nebo pytel. Ale jakmile se přiblížil, všiml si, že se něco uvnitř hýbe.
Srdce mu zrychlilo. Opatrně se sehnul a položil ruku na látku. Z balíku se ozvalo tlumené zasténání. Kamil odhrnul okraj deky — a v tu chvíli ztuhl.
Uvnitř bylo malé dítě. Novorozenec. Zabaleno v hadrech, promáčené, celé bledé, ale naživu. Jeho oči byly přivřené, tělo se slabě chvělo.
Kamil cítil, jak se mu stáhl žaludek. Na vteřinu ztratil dech.
— Proboha… — vydechl.
Okamžitě vzal dítě do náruče, zabalil ho zpět do suché části deky a běžel zpátky do dodávky. Zapnul topení naplno a vytočil tísňovou linku. Jeho hlas se třásl, když operátorovi popisoval, co se právě stalo.
Záchranka přijela během několika minut. Dítě bylo podchlazené, ale lékař řekl, že to nejhorší snad přežilo jen díky rychlé pomoci.
Ten den se pro Kamila všechno změnilo. Noviny psaly o „muži, který zachránil život u dálnice“. Lidé mu děkovali, ale on sám říkal jen jedno:
— Neudělal jsem nic výjimečného. Jen jsem nezavřel oči.
Dítě dostalo jméno Daniel. Nikdo přesně neví, kdo ho vyhodil z auta, a možná se to nikdy nezjistí. Ale co zůstalo, je příběh, který připomíná, že i ve světě plném lhostejnosti může jeden člověk udělat rozdíl — pokud se rozhodne jednat.