Byl to krásný letní den. Slunce svítilo, nebe bylo bez mráčku a na rozkvetlé zahradě zámeckého areálu se scházeli svatebčané. Všichni čekali na hlavní okamžik — příchod nevěsty.
Lucie, mladá učitelka z malého města, stála na začátku uličky ve svých sněhobílých šatech, nervózní a dojatá. Vedl ji její otec, a přítomní hosté se zvedli ze židlí, jakmile začala hrát hudba. Všichni zadrželi dech. Byla nádherná.
Ale když došla téměř k oltáři, stalo se něco naprosto nečekaného.
Pod spodní vrstvou jejích nadýchaných šatů se náhle něco pohnulo.
Nejdřív si toho všimla jen její svědkyně. Pak to viděli i hosté v prvních řadách. Něco — nebo někdo — se pohyboval pod sukní. Lucie se zarazila. Celý obřad se na pár vteřin zastavil. Ticho bylo tak napjaté, že by se dalo krájet.
A pak to přišlo.
Ze spodní části šatů vykoukla malá chlupatá hlavička. Byl to kocour. Malý, bílý, s růžovým obojkem a neskutečně vyplašeným výrazem.
Hosté zalapali po dechu. Někdo vyjekl. Jeden starší pán dokonce upustil sklenku šampaňského.
Lucie se nejdřív zděsila, ale jakmile poznala tvářičku zvířete, rozesmála se.
— Bože, to je Max! — zasmála se přes slzy. — Schoval se, když jsem se ráno oblékala. Nezjistila jsem to…
Kocour Max, její mazlíček od dětství, měl očividně jiný názor na to, kde by měl být během svatby své paničky. Celou dobu klidně spal v záhybech šatů, dokud ho hluk nepřiměl se probrat.
Brzy smích ovládl celý prostor. Nevěsta se zohnula, vytáhla Maxe ven a předala ho jednomu z přátel. Kněz, který sledoval situaci se směsí údivu a pobavení, poznamenal:
— Tedy, musím přiznat, že kočku v nevěstiných šatech jsem ještě neviděl.
Svatba pokračovala a stala se okamžitě legendární. Příběh o „kocourovi pod sukní“ se šířil mezi hosty jako lavina.
A Lucie? Říkala, že to byl přesně ten moment, který z její svatby udělal den, na který nikdo nikdy nezapomene.