Byl to obyčejný podzimní den. Tomáš, třiatřicetiletý grafik z Prahy, seděl za volantem a spěchal z práce. Dlouhá fronta e-mailů, vyzvánějící telefon a hlava plná starostí.
Na křižovatce mu zapípal mobil. Otočil hlavu jen na malý moment — mrknutí oka. Když se znovu podíval na cestu, bylo pozdě.
Malá holčička vstupovala na přechod. Brzdy zaskřípěly. Rána. Ticho.
Tomáš vystoupil z auta v šoku. Dítě leželo na zemi, lidé už běželi volat záchranku. Holčička byla v bezvědomí, ale dýchala.
V nemocnici seděl Tomáš v čekárně, neschopný mluvit. V hlavě se mu stále dokola přehrával ten okamžik. „Proč jsem se jen podíval na ten zatracený telefon?“
Lékaři řekli, že měla štěstí. Sice pohmožděniny, lehké otřesy, ale žádné vážné zranění.
Mohli ji navštívit.
Když Tomáš vstoupil do pokoje, malá dívenka ležela s obvazem na čele, ale už byla vzhůru. Podívala se na něj dlouze a pak natáhla ruku. V dlani měla něco pevně sevřeného.
Když ji otevřela, ležel tam malý zlatý přívěsek ve tvaru anděla. Trochu poškrábaný, s chybějícím křídlem.
— Ten je pro tebe, — zašeptala. — Mamka říká, že když se člověk bojí, anděl pomáhá. I když je zraněný.
Tomáš nedokázal nic říct. V očích ho pálily slzy.
Uběhly tři roky. Tomáš přestal jezdit autem. Začal spolupracovat s nadacemi na podporu bezpečnosti dětí na silnicích. Jezdí po školách, přednáší o nepozornosti za volantem, a pokaždé končí slovy:
„Jedna vteřina může zničit život. Ale i jedna vteřina může dát člověku šanci začít znovu.“
A ten anděl?
Stále visí na jeho klíčích. Bez křídla — ale s příběhem, který mu změnil život.