Jednoho chladného podzimního večera se mladý muž jménem David vracel domů z práce přes lesní cestu, kterou si často zkracoval cestu. V mlze a mezi spadaným listím náhle zaslechl tiché kňučení. Zastavil se, zaposlouchal, a pak to znovu uslyšel – slabé, zoufalé zvuky přicházely z kraje příkopu.
Sklonil se a uviděl malé, promočené a třesoucí se štěně. Bylo vyhublé, špinavé, ale mělo jasné oči a snažilo se postavit na nohy. David neváhal. Zabalil tvorečka do bundy a odnesl ho domů.
Dal mu jméno Max. Byl to zvláštní pes – velmi tichý, pohyboval se neuvěřitelně ladně, téměř jako kočka. Nerad štěkal, ale byl velmi inteligentní. Učil se příkazy neuvěřitelnou rychlostí, nikdy nevrčel a při procházkách si vždy držel odstup od ostatních psů. Srst měl zvláštně hustou a ocas připomínal spíš liščí než psí.
Veterinář, kterého David navštívil, řekl, že se pravděpodobně jedná o nějaké křížení špice nebo huskyho. Ale ani on si nebyl jistý.
Až po několika měsících, když Max začal dorůstat a měnit se, se stalo něco, co David nečekal. Při procházce v přírodní rezervaci na severu Čech na ně narazil biolog ze správy chráněného území. Okamžitě se zastavil a zeptal se:
— Kde jste vzal toho vlka?
David se zasmál.
— To není vlk, to je můj pes, Max.
Muž se na něj podíval vážně:
— Ne, pane. To není pes. To je vlk. Pravděpodobně eurasijský vlk, ještě mladý.
Ukázalo se, že David nevědomky vychoval divoké zvíře, které se k němu ale navázalo jako věrný pes. Správa přírody mu nabídla pomoc a doporučila, aby byl Max po čase umístěn do rezervace, kde by mohl žít mezi ostatními vlky, ale stále pod dohledem.
David souhlasil — i když se s Maxem loučil těžce. Přesto se za ním pravidelně vrací. A Max? Když ho vidí, vždy přiběhne k plotu, klidně se opře o jeho nohu a na chvíli je znovu tím malým «štěnětem», kterého kdysi někdo zanechal u cesty.