Kdysi bývala sklizeň výhradně venkovskou záležitostí. Zlátnoucí pole, bzučení traktorů, vůně čerstvě posečeného obilí a unavené, ale spokojené tváře zemědělců — to všechno neodmyslitelně patřilo k podzimu. Jenže časy se mění. A tak se jednoho dne sklizeň přestěhovala… do města.

Nešlo o žádný vtip ani metaforu. V rámci nového městského projektu se na střechách budov, ve vnitroblocích, ba dokonce i na nevyužitých parkovištích začaly objevovat vyvýšené záhony, komunitní skleníky a mobilní zahrádky. Lidé, kteří dosud znali zeleninu jen ze supermarketu, si začali pěstovat vlastní rajčata, papriky, jahody nebo bylinky. Městské zahradničení se stalo hnutím.

Každý podzim se pak město rozzářilo barvami úrody. Nešlo o hektary pšenice, ale o bedýnky plné mrkve, červené řepy, salátu nebo dýní. Místo kombajnů tu byly dětské ručičky, které s nadšením tahaly ředkvičky ze země. Místo seníků — regály se zavařeninami a výměnnými bedýnkami mezi sousedy.

Sklizeň ve městě nebyla jen o jídle. Byla o komunitě, o návratu ke kořenům, o zpomalení v hektickém světě. Lidé znovu pocítili spojení s přírodou, i když byli obklopeni betonem. Děti, které vyrůstaly na sídlištích, poprvé viděly, jak roste brambora nebo co je to kompost.

A tak se z tradičního zemědělského aktu stal městský festival života. Když se sklizeň přestěhovala do města, změnila nejen způsob, jakým pěstujeme potraviny — změnila samotný rytmus městského života.