Na malém venkovském hřbitově, obklopeném stromy se žloutnoucím listím, klečí malý chlapec u čerstvého hrobu. Jeho tvář je bledá, oči oteklé od pláče, ruce sevřené do pěstí, jako by se snažil udržet něco, co mu uniká.

„Není mrtvá!“ vzlyká zoufale. „Maminka je pořád naživu. Slyšel jsem ji. Mluvila na mě ve snu. Říkala, že se vrátí.“

Lidé, kteří procházejí kolem, zpomalují, někteří zůstávají stát. Nikdo neví, co říct. Jeho slova bodají jako nůž — syrová, bolestivá a přesto naplněná dětskou vírou, která nezná hranice mezi světem živých a mrtvých.

Chlapec přikládá ucho ke studené zemi, jako by naslouchal tlukotu srdce pod sebou. Neplače jen pro ztrátu. On odmítá přijmout, že ztráta je skutečná. Pro něj je smrt jen tichá pauza, ne konec. Jeho maminka nemohla prostě zmizet. Slíbila mu, že ho nikdy neopustí.

„Ona je tady. Jenom spí. Čeká, až ji zavolám.“

Ticho kolem něj je těžké a hluboké. Lidé odcházejí, dojatí, možná i trochu zahanbení. Protože právě tento malý chlapec, ve své bolesti a víře, připomněl světu něco, co mnozí zapomněli — že láska nezmizí s posledním dechem. Zůstává. A někdy je tak silná, že jí věří i ti nejmenší, i když ji dospělí dávno pohřbili.