Vypadali jako pár, který už má vše za sebou. Dana a Michal byli spolu přes dvacet let, vychovali dvě děti, postavili dům na okraji města, žili spořádaný, i když občas rutinní život. Nic nenasvědčovalo tomu, že se blíží bouře. A pak přišla diagnóza: rakovina prsu.

Dana se sesypala. Ne fyzicky — tuhle fázi zvládala s úctyhodnou silou. Ale uvnitř to byl boj. Strach, bolest, nejistota. Věřila však, že Michal bude stát při ní. Ostatně, přísahal jí to – ve zdraví i v nemoci.

Jenže realita byla jiná. Michal začal být odtažitý. Méně doma, více v práci. Mluvil méně, objímal méně. A pak, během jedné večeře, řekl naprosto klidným hlasem: „Já už takhle nemůžu. Zamiloval jsem se do někoho jiného.“

Ta „někdo jiný“ byla jeho kolegyně z práce. Mladší, plná života, bez jizev po operaci, bez chemoterapie. Odešel. Dana zůstala sama s nemocí, dětmi a tisíci otázek, na které nikdy nedostala odpověď.

Ale tohle není příběh o porážce.

Dana se nevzdala. Začala se léčit, obklopila se přáteli, nechala si ostříhat vlasy úplně na krátko a řekla: „Tohle jsem teď já. A žiju.“ A žila – ještě dva roky navzdory předpovědím. Během té doby sepsala závěť. Pečlivě. V klidu. Bez zloby.

Když zemřela, Michal se samozřejmě objevil. S očekáváním, že jako manžel dostane část majetku. Jenže Dana všechno – dům, úspory, dokonce i vzácné starožitnosti po rodičích – odkázala dětem, charitě a své nejlepší kamarádce, která s ní byla do posledního dne. Michal nedostal nic. Ani dopis na rozloučenou.

„Nejde o pomstu. Jde o pravdu,“ stálo v závěti.