Na starém městském hřbitově, v chladném ranním světle podzimu, stojí malá postava. Chlapec, který ještě nedávno držel maminku za ruku při cestě do školky, dnes klečí před náhrobkem, kam byly položeny čerstvé květiny a dětská kresba s nápisem: „Pro maminku. Už se brzo vrať.“

Jeho jméno je Matýsek. Má pět let. A svět, který mu připadal bezpečný, se rozpadl během několika týdnů.

Maminka byla všechno — pohádka na dobrou noc, teplá náruč po zlém snu, vůně vanilkového šamponu a hlas, který vždycky věděl, co říct. Jenže přišla nemoc. Slovo „rakovina“ Matýsek neznal. Jen pozoroval, jak maminka zeslábla, ztratila vlasy, začala víc spát a méně mluvit.

A pak jednou ráno nevstala.

Na pohřbu mu řekli, že „maminka odešla do nebe“. Ale on tomu nevěří. „Ona není mrtvá. Jen spí. Je jí zima, ale až se probudí, půjdeme domů,“ šeptá a přitom hladí chladný kámen náhrobku. V ruce drží plyšového medvídka, kterého mu dala krátce před svou smrtí.

Tatínek stojí opodál, s očima plnýma bolesti, kterou neumí přetavit do slov. Chtěl by synovi říct pravdu, ale zároveň ho nechce zbavit poslední jiskry naděje. Psycholožka jim poradila: „Nechte ho truchlit po svém. Děti mají vlastní cestu, jak bolest zpracovat.“

Matýsek mluví s maminkou každý večer. Vypráví jí, co jedl, co se naučil ve školce, že dnes neplakal, ale že mu moc chybí. „Pořád tě slyším, mami,“ říká do ticha.

Jeho slova jsou prostá, ale hlubší než jakákoli dospělá věta. Protože pro něj smrt není konec — jen nepřítomnost, která bolí, ale nebere naději. A možná právě v tom je dětská moudrost, která nám dospělým často uniká.

Možná má pravdu. Možná ti, které jsme milovali, nikdy úplně neodejdou. Možná žijí dál v našich vzpomínkách, v hlasech, které slyšíme v srdci, v medvídcích, které tiskneme k sobě.