Oksana si nikdy nemyslela, že skončí v české vesnici s motykou v ruce, sedm měsíců těhotná, ohnutá nad záhonem brambor. Ale osud, nebo spíš její manžel, měl jiné plány.

Před třemi lety přišla z Ukrajiny za láskou. David, o pár let starší podnikatel z Brna, ji okouzlil během dobrovolnické práce u hranic. Bylo to rychlé, intenzivní a zdálo se — opravdové. Po svatbě se přestěhovali do Brna, a Oksana začala věřit, že všechno bude konečně tak, jak si vždycky přála: klid, rodina, nový začátek.

Těhotenství přišlo nečekaně, ale radostně. Aspoň pro ni. David se sice tvářil, že má radost, ale v jeho očích už nebyla jiskra. Postupně se stával odtažitým. Stěžoval si, že doma nic nedělá, že jen «tloustne a spí», že ho dusí. Zatímco ona bojovala s nevolností a bolestmi zad, on plánoval „pánskou dovolenou“ u moře.

„Pojedu na deset dní s klukama do Chorvatska. Ty zatím můžeš jet k mámě na venkov. Pomůžeš jí se zahradou. Čerstvý vzduch ti prospěje,“ oznámil jí jednoho rána bez emocí.

Oksana nejprve nevěřila, že to myslí vážně. Ale o dva dny později už seděla v autobuse do zapadlé vesnice na Vysočině. Sedm měsíců těhotná, se dvěma taškami a těžkým srdcem.

U Davidovy matky ji nečekalo žádné pohlazení ani pochopení. Jen práce. Každý den vstávala v šest, zalévala, plela, kopala. A když si dovolila odpočívat, slyšela věty jako: „Já rodila ve stodole a nikdo se mě neptal, jestli můžu. To dneska jste všechny zhýčkaný.“

Oksana cítila, jak se v ní něco láme. Břicho ji bolelo, ruce měla rozedřené, ale nejvíc bolela lhostejnost člověka, kterého si vzala. David se z dovolené ozýval jen sporadicky. Posílal fotky piva a pláže, ale na otázku, jak se má ona, nikdy neodpověděl.

A tehdy se rozhodla.

Třetí den po návratu domů si sbalila věci. Kontaktovala poradnu pro ženy v tísni, domluvila si přechodné ubytování a začala řešit rozvod. Nechtěla, aby její dítě vyrůstalo ve světě, kde je žena služkou a těhotenství břemenem.

David byl šokovaný. Nečekal to. Myslel si, že je slabá. Ale právě v tom největším ponížení Oksana objevila svou sílu.