Když si Petra a David před dvěma lety adoptovali psa z útulku, nečekali nic výjimečného. Rocky – černý kříženec labradora – byl klidný, poslušný a rychle si zvykl na nový domov. Zpočátku vše vypadalo idylicky. Ale pak se něco začalo měnit.

Rocky se choval divně. Odmítal jít do obýváku, štěkal do prázdna, v noci často vyjížděl na roh místnosti, kde nebylo vůbec nic. Nejprve tomu nevěnovali pozornost. „Možná slyší myši,“ říkal David. Ale když pes začal být nervózní každou noc přesně ve stejný čas – ve 3:12 ráno – Petra začala mít špatný pocit.

Začali být z Rockym unavení. Noční štěkání, neklid, vyhrabané podlahy. Mluvili o tom, že ho vrátí do útulku. Ale dřív než to udělali, rozhodli se nainstalovat v obýváku malou bezpečnostní kameru. „Chtěli jsme vědět, co se tam v noci děje. A jestli se vůbec děje něco reálného…“ vzpomíná Petra.

První noc nic zvláštního – pes se pohyboval, chvíli spal, chvíli chodil. Ale druhá noc? Ta změnila všechno.

Ve 3:12 Rocky ztuhne. Dívá se do prázdného rohu místnosti. A pak — bez varování — světla na chodbě bliknou, obraz na kameře zachytí podivný stín. Není jasný. Je to silueta? Kouř? Tvar, který se mihne přes místnost. Rocky začne šílet. Vrčí, štěká, couvá. A pak se stane něco, co dvojici doslova vyrazilo dech.

Židle v rohu místnosti se sama pohne.

Ne o milimetry. Viditelně. Jako kdyby ji někdo posunul o dvacet centimetrů. V záběru není nikdo jiný než pes.

David i Petra se při sledování záznamu dívali na sebe s otevřenou pusou. „To není možné…,“ zašeptala Petra. Ale možné to bylo. A hlavně: už nebyly žádné pochybnosti, že Rocky nebyl problém. Naopak — celou dobu je chránil.

Místo toho, aby psa vrátili, sbalili si věci a do týdne dům prodali. Přestěhovali se do jiného města. Rocky je stále s nimi — klidný, šťastný. Od té doby už nikdy neštěkal bezdůvodně.