Byl to obyčejný výlet. Klidný víkend v přírodě, mimo ruch města, na chatě uprostřed Šumavy. Laura Dvořáková, třicetiletá budoucí matka, si jen na chvíli odskočila na procházku, aby si vyčistila hlavu. Byla v osmém měsíci těhotenství, cítila se dobře, a znala okolní lesy — nebo si to aspoň myslela.

Les ale není nikdy úplně stejný. Jediná špatně zvolená odbočka, zatažená obloha, ztracený signál — a z nenáročné procházky se stalo něco, co se proměnilo v naprostou noční můru.

Po několika hodinách bloudění začala panika. Laura byla bez mobilního signálu, unavená, a začala pociťovat silné bolesti. První kontrakce. Daleko od civilizace, sama, bez jakékoliv pomoci. Byla přesvědčená, že tenhle příběh skončí tragicky.

A tehdy se zpoza stromů ozval šramot.

Vlci. Celá smečka. Oči ve tmě, tiché pohyby, napětí ve vzduchu. Laura ztuhla. Každý její instinkt křičel „nehýbej se“. Čekala útok. Ale nic nepřišlo.

Alpha samec smečky přistoupil blíž, pomalu, ale klidně. Jeden z mladších vlků si lehl nedaleko. Bylo to, jako by ji obklopili — ne jako predátoři, ale jako strážci. Jako by poznali, že je zranitelná. Téměř celou noc u ní setrvali, v naprostém tichu.

Ráno ji v bezvědomí našla záchranná jednotka. Hledali ji od večera poté, co ji partner nahlásil jako pohřešovanou. Laura byla podchlazená, ale dítě přežilo. V nemocnici v Českých Budějovicích se narodila zdravá holčička. Jméno? Vlčice.

Zpráva o incidentu obletěla nejen Českou republiku, ale i světová média. Etologové, biologové a odborníci na chování zvířat se nemohli shodnout. Šlo o náhodu? Instinkt ochrany slabého? Nebo jsme svědky chování, které se vymyká všem známým teoriím?

Laura věří své verzi:

„Věděli to. Neútočili, protože mě chránili. Nějakým způsobem věděli, že nesu život. A rozhodli se, že mi dají šanci.“