Jana Novotná byla jako každá jiná matka. Pečlivá, starostlivá, citlivá na každý náznak nebezpečí. Žila se svým čtyřletým synem Matýskem v malém domku na okraji Plzně. Po nedávném rozvodu hledala v životě klid – a ten jí měl přinést i nový domácí mazlíček: kocour jménem Miky.

Miky byl zachráněný z útulku, černobílý, tichý, zvláštně pozorující. Matýsek si ho okamžitě zamiloval a Jana byla ráda, že má její syn kamaráda. První týdny probíhaly bez problémů. Miky byl přítulný, trpělivý a překvapivě vnímavý.

Až do onoho večera.

Matýsek přiběhl do kuchyně se slzami v očích a červeným škrábancem na ruce. „Miky mě škrábnul!“ plakal. Jana byla šokovaná. Nikdy předtím na něj kocour nezaútočil. Vynadala mu, ale přitom cítila, že se něco nezdá. Miky jen tiše seděl pod stolem a neuhýbal pohledem. Spíš jako by varoval.

Tehdy si vzpomněla na bezpečnostní kamery, které měla nainstalované v domě – kvůli nedávné vlně vloupání v okolí. Záznamy z obýváku však odhalily něco, co jí nedalo spát celé týdny.

Na záznamu bylo vidět, jak si Matýsek hraje s autíčky. Miky ležel opodál, klidný. Ale najednou, během několika vteřin, kocour zpozorní, vyskočí a zírá do prázdného rohu místnosti. Matýsek se tam také otočí a… začne mluvit. „Ne, nechci! Nechoď sem!“ vykřikne. A v tu chvíli Miky vyskočí a skočí mezi dítě a – co?

Na kameře se objeví slabý stín. Ne jasná postava. Spíš náznak… pohyb v prostoru, který by měl být prázdný.

Kocour začne syčet a brání Matýska. Škrábnutí na ruce zjevně vzniklo v zápalu toho, jak se Miky snažil dostat chlapce pryč. A pak – obraz z kamery se na vteřinu rozkmitá. A je ticho.

Jana nemohla uvěřit vlastním očím.

Další dny sledovala chování Mikyho. Vždy kolem sedmé večer se zvedl a šel si sednout do rohu místnosti – přesně tam, kde tehdy zíral do prázdna. Jako by hlídal. Jako by věděl, že se to může vrátit.

Po konzultaci s odborníky i psychologem se Jana rozhodla neignorovat svůj instinkt. Dům nechala posvětit. A Miky? Stal se neoddělitelnou součástí rodiny. Už ne „jen kočka“. Teď byl jejich ochránce.

„Myslela jsem si, že ho musím chránit před zvířetem,“ říká Jana, „ale ve skutečnosti to zvíře chránilo nás.“