Tonya Dvořáková si myslela, že ji čeká nejkrásnější den v životě. Vše bylo připraveno do posledního detailu: romantická svatba na statku její babičky, dlouhé bílé šaty zděděné po matce, řada hostů z celé republiky. A samozřejmě — on. Petr. Muž, kterého milovala už od střední školy. Trpělivý, spolehlivý, laskavý. Dokonalý.

Jenže o týden dříve, když s maminkou šla na trh do nedaleké vesnice, oslovila ji podivná stará žena. Seděla na zemi, zabalena do šátků a špinavých vrstev oblečení, oči měla kalné, ale pronikavé. Když Tonya kolem ní procházela, žena zvedla hlavu a bez úvodu pronesla:

„Tuhle svatební noc nepřežiješ, děvče. On s tebou není upřímný. Krvavá pravda vyjde najevo pod měsíčním svitem.“

Tonya se zasmála, ale jen na povrchu. Hluboko uvnitř jí něco zatrnulo. Slova té ženy se jí vrývala do mysli čím dál častěji, i když se snažila je ignorovat.

Svatba proběhla nádherně. Všichni slavili, jedli, tancovali. A přesto se v ní cosi svíralo. Příliš ticho, když Petr zmizel na pár minut během večera. Příliš prázdný pohled, když jí podával prstýnek. A ten měsíc. Plný, jasný, skoro až nepřirozeně bílý.

V noci, když vešli do staré ložnice na půdě, začala mít divný pocit. Petr šel dolů pro víno, zatímco ona si rozepínala šaty. A tehdy uslyšela kroky. Ne shora. Zevnitř domu. A ne jeho.

Zrcadlo nad komodou se zamlžilo, jako by někdo dýchal na druhé straně. A v něm — ne svůj odraz. Nýbrž obraz mladé ženy. Zakrvácené, vyděšené. S šaty skoro stejnými jako ty její. Tonya ztuhla. Otočila se — a za ní stál Petr.

Ale ne takový, jakého znala.

V ruce držel starý lovecký nůž. V očích prázdno. A v ústech tiché slovo: „Odpusť.“

Tonya utíkala, křičela, padala ze schodů. Zachránil ji soused, který šel venčit psa a zaslechl její volání o pomoc. Policie přijela včas. Petr byl zadržen. A dům? Při prohlídce půdy našli schované staré deníky. Patřily dívce jménem Lucie — Petrově bývalé snoubence, která beze stopy zmizela před pěti lety.

Až dosud.