Rodina Novotných se shromáždila v tichu smuteční síně krematoria v Brně. Bylo to bolestivé, ale důstojné rozloučení s paní Lídou (†72), milovanou babičkou, matkou a manželkou. Podle lékařské zprávy zemřela náhle na srdeční selhání. Tělo bylo přepraveno do pohřebního ústavu, připraveno k poslední cestě.

Celá místnost tonula v tlumeném světle, atmosféra byla tichá, smutná. Když se začala rakev pomalu posouvat směrem ke spalovací komoře, došlo k něčemu, co změnilo životy všech přítomných.

Z rakve se ozval srdcervoucí křik.

Nejprve si přítomní mysleli, že se někdo zhroutil, možná omdlel — ale pak se to zopakovalo. Tentokrát hlasitěji. A jasněji.

„Pomoc! Jsem tady!“

Zděšení bylo absolutní. Lidé v panice vstávali ze židlí, křičeli, někteří utekli z místnosti, jiní jen stáli jako přimražení. Pohřební pracovníci váhali, ale nakonec zastavili celý proces a přivolali pohotovost.

Rakev byla otevřena a pohled dovnitř zmrazil krev v žilách.

Paní Lída byla živá. Oči měla široce otevřené, její tělo se chvělo a obličej byl zkřivený bolestí i strachem. Byla zpocená, slabá — ale nezemřela. Lékaři později uvedli, že šlo o extrémně vzácný případ zástavy vitálních funkcí, který napodobil smrt. V nemocnici se zotavila, ale psychické následky u ní i její rodiny budou trvat možná celý život.

Celý případ vyvolal vlnu otázek: Jak je možné, že byla prohlášena za mrtvou? Jaké byly chyby v postupu? A hlavně — kolik podobných „pohřbených zaživa“ nikdy nemělo to štěstí jako paní Lída?

Její příběh dnes rezonuje médii a stal se symbolem nutnosti přehodnocení lékařských a pohřebních protokolů.

„Dostala jsem druhou šanci,“ řekla paní Lída později novinářům. „Ale nikdy nezapomenu na to, že jsem slyšela víko rakve zavírat nad mou hlavou. Byla to tma, ticho… a já věděla, že musím křičet, nebo mě už nikdo nikdy neuslyší.“