V moderním světě, kde se často měří hodnota člověka podle jeho bankovního účtu, je příběh, který se odehrál minulý podzim v Brně, připomínkou toho, že největší bohatství může někdy vycházet z prázdné peněženky.

Lukáš Novotný, tichý dvacetiletý student filozofie, pocházel z malého města na Vysočině. Jeho rodina si nikdy nežila na vysoké noze – otec pracoval jako truhlář, matka byla prodavačka. Když se Lukáš dostal na vysokou školu, odešel do Brna s jedním kufrem, starým notebookem a velkým odhodláním. Přežíval z malé stipendie a občasných brigád, často si odříkal i to nejzákladnější. A přesto právě on udělal něco, co by většina lidí v jeho situaci nikdy neudělala.

Byl chladný říjnový večer. Lukáš zrovna odcházel z knihovny, kde trávil večery, protože neměl peníze na topení v koleji. U hlavního nádraží si všiml bezdomovce, který seděl shrbený u zdi s kusem kartonu pod sebou. V očích toho muže nebyla vidět žebravost, ale spíš tichá rezignace. Než by šel dál jako ostatní, Lukáš se zastavil.

Muž se jmenoval Roman. Bývalý řidič z povolání, který po rozvodu, několika osobních tragédiích a ztrátě práce sklouzl až na samotné dno. „Nechci peníze na alkohol,“ řekl upřímně. „Jen bych rád jednu teplou noc a něco do žaludku.“

Lukáš v kapse neměl nic víc než posledních 500 dolarů – výplatu za letní brigádu, kterou si šetřil na celý semestr. Ale něco v jeho nitru mu říkalo, že právě teď má možnost udělat něco opravdového. Bez velkých gest, bez kamer, bez svědků. Jen člověk k člověku.

„Věděl jsem, že pak budu jíst rohlíky celý měsíc. Ale najednou mi to přišlo úplně jedno,“ řekl později. Vytáhl obálku s penězi a podal ji Romanovi. „Jestli to pomůže, je to tvoje.“

Roman byl v šoku. Nechtěl uvěřit, že chudě vypadající kluk v ošoupané bundě mu dává tolik. Rozklepanýma rukama peníze přijal. Poděkoval, ale víc nedokázal říct.

Lukáš odešel do tmy. Neměl v plánu o tom komukoliv vyprávět.

Co následovalo, připomíná příběh jako z filmu. Roman se díky daru mohl ubytovat v azylovém domě, najíst se a hlavně – dát si dohromady dokumenty a kontaktovat starého kamaráda, který mu dlužil protislužbu. Během pár týdnů získal práci jako skladník. Život se mu začal vracet do normálu. A on si pamatoval – ten kluk s batůžkem a klidným pohledem. Chtěl ho najít.

Po více než měsíci se mu to podařilo. Díky univerzitnímu fóru a troše pátrání se s Lukášem opět setkali. A tentokrát to byl Roman, kdo podal obálku – ale tentokrát s částkou dvojnásobnou. Lukáš odmítal, ale Roman trval na tom, že někdy i padlý člověk má co vrátit.

Příběh se rozšířil nejdříve po univerzitě, později i do médií. Lukáš sice nezbohatl, ale díky pozornosti získal nabídku na stipendium od jednoho soukromého nadačního fondu, který podporuje „morální odvahu a lidskost ve všedních činech“.

Dnes říká jednoduše: „Nelitoval jsem toho ani na vteřinu. Peníze přijdou a odejdou. Ale když máte možnost někomu zachránit kus života – a vy to neuděláte – tak co z vás vlastně zůstane?“