Slunečné sobotní odpoledne, zahradní slavnost, bílé ubrusy se třpytivými dekoracemi, smích, sklenky šampaňského a šťastní novomanželé obklopení rodinou a přáteli. Svatba Kláry a Petra vypadala jako z romantického filmu. Všechno bylo dokonale připravené — od květinových girland až po hudební doprovod smyčcového kvarteta. Nikdo neměl důvod podezřívat, že by se tento den mohl jakkoliv pokazit. Až na jedinou osobu, která si všimla něčeho, co ostatním uniklo.

Petrova matka, paní Dana, elegantní žena s ostrým instinktem a pohledem, který máloco přehlédne, seděla opodál a zkoumala dění u hlavního stolu. V jeden okamžik zachytila pohyb, který by pro většinu lidí byl bezvýznamný — ale ne pro ni. Viděla, jak Veronika, mladší sestra nevěsty, rychle a nenápadně nasypala něco do šálku čaje určeného pro Kláru. Nebylo to cukro, ani citron. Pohyb byl příliš opatrný, téměř nervózní.

Dana zůstala klidná. Vstala pomalu, jako by si šla jen protáhnout nohy, a přiblížila se k místu, kde čaj stál. Klára ho zatím nepila — právě byla odtažena k tanci. Dana nenápadně nahlédla do šálku a ucítila lehké, sotva znatelné aroma. Vzala si ubrousek, ponořila ho do čaje a vrátila se ke stolu. Mobilní telefon a pár kontaktů jí stačilo k tomu, aby požádala známého lékárníka o rychlou orientační analýzu.

Zatímco slavnost pokračovala, Dana netrpělivě čekala na zprávu. Během deseti minut přišla odpověď: látka v čaji byla slabý sedativ — nic životu nebezpečného, ale dost silného na to, aby člověka otupila, zklidnila, nebo dokonce uspala. Co se dělo? A proč by sestra nevěsty něco takového udělala?

Dana si Veroniku zavolala stranou. Bez obvinění, bez křiku — jen chladný, klidný hlas a pevný pohled. Veronika se sesypala. Prý se bála, že Klára dostane záchvat paniky. Že ten den psychicky nezvládne. Že uteče, zhroutí se nebo zruší svatbu, jak už se to málem stalo před třemi lety. Klára o tom nevěděla — Veronika jí chtěla „pomoci“ bez jejího souhlasu. Udělat to za ni. Věděla, že jednou pilulka jí „pomohla“ přežít zkoušku, tak proč ne i teď?

Dana byla v šoku, ale zachovala rozvahu. Rozhodla se o incidentu nemluvit před svatbou. Nechtěla kazit den svému synovi ani nevěstě, která očividně nic netušila. Po slavnosti si však s Klárou vážně promluvila — o důvěře, o vlastní síle, ale i o tom, jak snadno může být dobrý úmysl nebezpečný, pokud se z něj vytratí souhlas.

Nikdo jiný se nikdy nedozvěděl, co se v ten den málem stalo. Klára a Petr odjeli na svatební cestu a Veronika podstoupila terapii, aby pochopila hranice mezi pomocí a manipulací. A paní Dana? Ta si navždy zapamatovala, že i v nejveselejších chvílích je třeba dávat pozor — protože někdy to nejdůležitější neprobíhá na parketu, ale u šálku tichého čaje.