Na kraji malé vesničky v jižních Čechách žil starý pán jménem Vladimír. Byl to tichý muž, který po smrti své ženy žil sám v domku obklopeném jabloněmi a vzpomínkami. Každé ráno sedával na lavičce před domem a rozhazoval kousky starého pečiva ptákům, kteří si na jeho laskavost už dávno zvykli.

Jednoho chladného podzimního rána se mezi vrabce a sýkorky snesla černá vrána. Sedla si opatrně bokem, jakoby pozorovala, hodnotila. Vladimír se na ni podíval, usmál se a hodil jí kousek rohlíku. Ta ho beze strachu uchopila do zobáku a odletěla.

Druhý den přišla znovu. A pak znovu. Každý den.

Vladimír jí začal říkat Černuška. Když ji jednou kvůli dešti nenakrml, přistála na parapetu a zaklepala zobákem na okno. „No dobrá, dobrá,“ řekl tehdy se smíchem a otevřel dveře.

Postupně se mezi starcem a vranou vytvořil podivný, tichý vztah. Černuška se stala jeho každodenní společnicí, jeho rituálem, jeho společníkem v samotě, kterou tolikrát nedokázal pojmenovat.

A pak přišlo přesně to datum, které si Vladimír zapsal do srdce: rok ode dne, kdy poprvé vraně hodil kousek chleba.

Seděl opět na své lavičce. Den byl zatažený, chladný. Čekal.

A Černuška přišla. Ale tentokrát nepřišla s prázdným zobákem.

Nesla cosi lesklého.

Přiletěla až k němu, opatrně pustila předmět na lavičku a ustoupila. Vladimír, překvapený, se natáhl a zvedl to. Zlatý přívěsek ve tvaru srdce.

Nechápal. Ale pak ho poznal. Srdce, které patřilo jeho ženě. Malý šperk, který se ztratil víc než deset let zpátky při jejich poslední společné procházce u jezera. Hledali ho tehdy celé odpoledne – marně.

A teď, po tolika letech, mu ho vrátila vrána.

Nikdo neví, kde ho Černuška našla. Ani proč ho přinesla právě toho dne. Ale Vladimír věří, že to nebyla náhoda. Věří, že příroda má své cesty. A že někdy, když se otevřeme světu, svět nám odpoví.

Dnes má Vladimír na krku znovu to malé zlaté srdce. Ne kvůli jeho hodnotě. Ale protože mu připomíná, že i v samotě může člověk najít nečekané spojení, naději – a možná i zprávu od těch, které miloval.

A Černuška? Každé ráno stále přilétá. Už ne pro chleba.

Ale pro chvíli ticha. A přátelství.