Jmenuji se Klára, je mi 39 let. Jsem už dvanáct let vdaná za muže, který mě vždycky podporoval. Máme dvě děti, hypotéku na byt v Praze, psa, společné přátele, letní dovolené u moře… Zvenku všechno vypadalo dokonale. Dokonce i já jsem tomu chtěla věřit.

A pak přišel Michal.

Nový kolega v našem oddělení — chytrý, vtipný, vždy perfektně oblečený. Ze začátku jsem ho ani příliš nevnímala. Ale on si mě začal nenápadně získávat. Věděl přesně, co říct, aby mě rozesmál, aby mě podpořil, když jsem byla ve stresu. Nešlo o žádný flirt. Jen… zvláštní pouto, které mezi námi rostlo.

Začali jsme si psát po pracovní době. Ne o ničem intimním. Jen o životě, hudbě, knihách. Bylo to nevinné — nebo jsem si to aspoň namlouvala. Ale uvnitř jsem cítila, že mě to táhne někam, kam bych neměla jít.

Jednou večer mi napsal:

„Víš, kdybych tě potkal dřív, možná by byl můj život úplně jiný.“

V tu chvíli jsem si přiznala, že jsem zamilovaná. A zároveň jsem věděla, že jsem v nebezpečí. Nechtěla jsem opustit svou rodinu. Ale s Michalem jsem cítila něco, co jsem už dlouho necítila — že mě někdo opravdu vidí.

Začala jsem o něm zjišťovat víc. Ne proto, že bych mu nevěřila… spíš proto, že jsem o něm vlastně věděla hrozně málo. Neměl sociální sítě. Nikdy nemluvil o své rodině. Ani kolegové toho o něm moc nevěděli. Začala jsem se ptát.

A pak jsem narazila na jednu starou známou, která s ním kdysi pracovala v jiné firmě. Když jsem se zmínila o jeho jménu, její výraz okamžitě ztvrdl.

„Michal? Ten Michal? Utíkej od něj. Lže, manipuluje. Využívá ženy, hraje si s nimi, a když ho přestanou bavit, prostě zmizí. Mě zničil. A nebyla jsem jediná.“

Zůstala jsem jako opařená.

Najednou mi všechno dávalo smysl. Jeho opatrnost, jeho kontrolovanost, ta dokonalá maska. Uvědomila jsem si, že jsem nebyla výjimečná — byla jsem další v řadě. A kdybych udělala jen malý krok dál, mohla jsem ztratit všechno, co jsem celý život budovala.

Dlouho jsem o tom s nikým nemluvila. Ani s manželem. Ale změnilo mě to. Přestala jsem hledat výjimečnost u jiných lidí a začala jsem se víc dívat do sebe. Do svého domova. Do srdcí těch, kteří mě opravdu znají a milují bez masek.

Zamilovala jsem se — ale to, co jsem objevila, mi otevřelo oči.