Byl chladný, ale slunečný podzimní den. Vítr si pohrával s listím a slunce prosvítalo mezi větvemi holých stromů. V dálce, na kraji malého lesního hřbitova, se objevila králice. Pomalu a opatrně kráčela mezi mechem a kameny. Měla tělo těžké a kulaté – nosila v sobě nový život. Přesto její oči byly smutné, unavené, plné vzpomínek.

Přišla k místu, kde odpočíval její muž. Tady, pod plochým kamenem, pod vrstvou suchého listí, ležel králík, kterého milovala. Zahynul náhle – ztracen během prudké bouře, kterou nikdo z lesa nezapomněl. Od té doby sem králice chodila každý den. Ne aby mluvila. Ale aby byla blízko. Aby dýchala stejný vzduch, který on kdysi dýchal.

Ten den ale bylo něco jinak.

U paty náhrobního kamene leželo něco neobvyklého. Malý, kožený předmět. Králice se přiblížila a se zadrženým dechem se na něj zadívala: peněženka. Starší, pomačkaná, ale pořád celá. Nechápala, jak se tam mohla dostat. V lese? U hrobu? A komu vůbec patřila?

Zvědavost byla silnější než strach. Pomalu ji packami otevřela.

A v ten moment se zastavil čas.

Uvnitř peněženky nebyly žádné peníze, žádné doklady – jen fotografie. Malá, černobílá. Ona a on. Mladí, šťastní, zamilovaní. Fotografie, o které si myslela, že byla dávno ztracena během jarní záplavy. A pod fotografií… byl složený lístek. Starý, ale nerozmočený. Psaný rukou, kterou poznala okamžitě:

„Když to čteš, pak jsi našla, co jsi měla. Není to náhoda. Je to paměť. A paměť je víc než přítomnost. Dýchej. Jdi dál. Já tu zůstanu, ale ty musíš žít. Pro nás. A pro něj… nebo pro ni.“

Králice ztuhla. Pak zhluboka vydechla. Oči se jí zaleskly. Nedokázala pochopit, jak se ten lístek dostal právě sem. Kdo ho tam dal? Kdy? A proč právě teď?

Ale možná to nebylo důležité. Možná šlo o něco jiného – o ten zvláštní pocit, že i po smrti je láska někde mezi námi. V tichu. V listech. V náhodných předmětech. V peněžence u hrobu.

Ten den se králice otočila a šla zpátky domů. Ne lehčí. Ale jistější. V bříšku se jí pohnul nový život. A ona věděla, že už není sama.