Byl to obyčejný letní den v zapadlé české vesničce nedaleko Litomyšle. Slunce pražilo na staré střechy, trávník voněl čerstvě posekanou trávou a děti si hrály na dvorech, jako každý jiný prázdninový den. Osmiletý Matěj si házel míčem se psem za domem, zatímco jeho otec Josef spravoval plot. V jednu chvíli Matěj vyběhl za míčem… a už se nikdy nevrátil.

Josef si nejprve myslel, že se Matěj zatoulal k sousedům, pak začal panikařit. Volal, běhal po okolí, prohledal každý kout dvora. Matěj zmizel beze stopy. Do hodiny byla přivolaná policie, do večera už byla obec plná dobrovolníků s baterkami a psy. Ale Matěj jako by se do země propadl.

Dny se změnily v týdny, týdny v roky. Vyšetřování nepřineslo žádný výsledek. Žádné tělo, žádný důkaz, žádný svědek. Otec se nikdy nevzdal. Zatímco matka po dvou letech podlehla zoufalství a odešla z vesnice, Josef zůstal. Denně chodil po okolí, díval se na staré stodoly, sklepy, koryta potoků. Matějova dětská postýlka zůstala nedotčena.

Po osmi letech se stalo něco, co nikdo nečekal.

Josef, který si začal přivydělávat jako pomocník u místních farmářů, byl jednou požádán, aby pomohl starému sousedovi – panu Holubovi – zbourat starou psí boudu za domem. Pes už dávno nebyl, bouda byla zarostlá a shnilá, překážela v přestavbě dvora.

Když Josef odsunul konstrukci, ucítil zvláštní zápach – směs zatuchliny, plísně a něčeho neidentifikovatelného. A pak si všiml dvířek, schovaných pod vrstvou hlíny a listí. Nebyla to obyčejná dvířka — vedla dolů, pod boudu, do jakéhosi úkrytu. Srdce se mu rozbušilo.

Zavolal policii.

Když dorazili a otevřeli poklop, sestoupili do malého betonového prostoru — bez oken, bez větrání. Byla tam stará matrace, prázdné konzervy, dětské knihy… a v rohu, pod dekou, seděla postava. Hubená, bledá, s pohledem zvířete.

Byl to Matěj.

Živý.

Téměř o hlavu vyšší, než když zmizel, ale stále to byl on. Osm let strávil zavřený pod zemí, přímo vedle domu, kde vyrůstal. Pan Holub, který v očích vesnice vždy působil jako tichý, uzavřený muž, ho unesl a skrýval jako „svého vlastního syna“. Nikdy nikomu nic neřekl, žil na okraji společnosti. A v tichosti skrýval tajemství, které by nikdo nečekal.

Psychologové později popsali Matějův stav jako extrémní případ psychické izolace a traumatizace. Chlapec mluvil málo, bál se hlasitých zvuků a nepoznával vlastní odraz v zrcadle. Ale poznal otce. Když ho Josef poprvé objal, Matěj jen zašeptal: „Já věděl, že přijdeš.“

Pan Holub spáchal sebevraždu ve vazbě ještě před začátkem procesu.

Případ Matěje Šimka se stal jedním z nejděsivějších a zároveň nejneuvěřitelnějších případů zmizení v novodobé historii Česka. A důkazem, že pravda může ležet doslova pod našima nohama — roky, bez povšimnutí.