Když jsme se s rodinou pustili do úklidu starého domu po mém dědečkovi, nečekal jsem, že mezi prachem, starými novinami a vybledlými fotografiemi objevím něco, co mě úplně zaskočí. V rohu půdy, pod vrstvou sena a harampádí, ležel zvláštní dřevěný předmět – hladký, s vyřezávanou rukojetí a malým kovovým mechanismem na konci.

Na první pohled nešlo určit, k čemu to mohlo sloužit. Nebyl to nůž, ani žádné nářadí, které bych znal. Předmět byl těžký, ručně zpracovaný a evidentně používaný – ale k čemu?

Zvědavost mi nedala spát. Ukázal jsem ho rodičům – netušili. Hledal jsem na internetu, v historických katalozích, dokonce jsem se ptal ve starožitnictví. Až mi jeden postarší pán z vesnice řekl:
„Tohle? To je starý louskáček na vlašské ořechy. Dělal si ho sám, tvůj děda. Prý mu ty moderní připadaly moc křehké.“

Byl to moment, kdy mi došlo, že nejde o žádný obyčejný předmět. V rukou jsem držel kousek rodinné historie, vzpomínku na člověka, kterého jsem znal jako tichého, ale šikovného muže s láskou k ruční práci.

Tato drobná, dřevěná věc pro mě od té chvíle získala úplně nový význam. Nešlo o to, co to je, ale o to, co to symbolizuje – život, řemeslo a důvtip našich předků, kteří si uměli poradit bez návodů a internetu.