Byl to naprosto obyčejný večer. Jeden z těch, kdy svět kolem zpomalí a člověk si konečně může na chvíli oddechnout. Všude bylo ticho, jen hodiny na stěně tiše tikaly. Seděl jsem v křesle, zabalený v dece, s rozečtenou knihou a šálkem čaje v ruce. Venku se snášel déšť, světlo lampy vytvářelo na stěnách měkké stíny. Všechno působilo klidně, bezpečně, normálně.

A právě v ten moment se všechno změnilo.

Nejdřív to byl jen slabý zvuk — jakoby nízký dunivý tón, který člověk ani nezaslechne ušima, ale cítí ho někde hluboko v těle. Pak se podlaha lehce zachvěla. Na pár vteřin jsem si myslel, že si to jen představuju. Ale pak se zatřásl lustr a okno se rozletělo s ohlušujícím třeskem.

Ticho zmizelo. Nastal chaos.

Během několika sekund se z útulného domova stalo místo plné hluku, prachu a paniky. Ozvala se ohromná rána, jako by něco explodovalo hned za rohem. Ze zdi vypadla polička, knihy padaly na zem, alarm v autě venku začal vyjíždět. Vyběhl jsem na ulici bosý, s bušícím srdcem, aniž bych věděl, co hledám nebo co se stalo.

To, co jsem uviděl, připomínalo scénu z filmu o konci světa.

Nad jedním z domů se zvedal hustý kouř, o kus dál ležely trosky auta, lidé křičeli, někdo plakal. Na silnici se tvořily trhliny, a i když jsem nevěděl, co přesně se stalo, bylo jasné, že to není „jen“ výpadek proudu nebo bouřka. Později se ukázalo, že šlo o výbuch plynu v podzemním potrubí, které mělo být roky odstavené — ale nikdy nebylo.

Vteřiny, které změnily všechno

Nikdy bych si nepomyslel, že se mi něco podobného může stát. Že obyčejný večer — beze stresu, beze zla — může být během minuty převrácen naruby. Že jeden okamžik může člověka vytrhnout z pohodlí a postavit ho tváří v tvář strachu, o kterém si myslel, že patří jen na filmová plátna.

Požárníci dorazili do patnácti minut. Některým lidem už nebylo pomoci. Jiní měli štěstí — jako já. Byl jsem jen otřesený, s několika škrábanci, ale naživu. Naživu v místě, kde se ještě před chvílí zdál život tak samozřejmý.