Josef a Marie. Známý, milovaný pár z malé moravské vesnice. Byli spolu celý život – od svatby v roce 1953 až po Josefovu smrt v požehnaném věku 94 let. Všichni je znali jako tiché, skromné lidi. Láska, která přežila desetiletí.

Týden před tím, než Josef zemřel, ho rodina obklopila u lůžka a přinesla mu krabici se starými fotkami. Chtěli mu zpříjemnit poslední dny vzpomínkami. On se usmíval… dokud nevzal do ruky jednu konkrétní fotografii – jejich svatební snímek.

Najednou ztuhl.

„To není možné…,“ zašeptal.

Ukázal prstem na postavu v pozadí. Muž v obleku, opírající se o strom, skoro rozmazaný. Ale Josef ten obličej poznal. A nemohl uvěřit.

Byl to on. Ale ne jako mladý. Byl to on sám, jenže starší — tak, jak vypadal teď, těsně před smrtí. A na ruce měl prsten, který nosil až od roku 1978, po operaci levé ruky. Na svatbě ho mít nemohl.

Všichni si mysleli, že je zmatený. Ale Marie jen tiše seděla a mlčela. Nakonec k němu přisedla a řekla:

— Měla jsem ti to říct dřív. Ale ty jsi to neměl nikdy zjistit…

A pak začala mluvit. O věcech, které zněly jako šílenství – nebo jako tajemství, které se přenáší časem. O jedné chybě, která se nikdy neměla zopakovat. A o tom, co se opravdu stalo den před jejich svatbou.

Josef zemřel o dva dny později. Držel tu fotku až do posledního dechu. A jeho poslední slova byla: „To nebyl náš začátek… to byl konec, který se opakoval.“