Byl to pohodový sobotní večer. Parta kamarádů si pronajala moderní horskou chatu, vířivka na terase s výhledem na les, pár drinků, smích, teplá voda a hudba z repráku. Všechno bylo naprosto normální.

Až do chvíle, kdy si Martin všiml, že voda vedle něj jakoby zhoustla. Jako by tam něco stoupalo nahoru.

Zpočátku si myslel, že si někdo z nich dělá legraci. Ale pak se to objevilo.
Ne lidská ruka – ale cosi bledého, dlouhého, s podivně protáhlými prsty. Pomalu vystoupalo na hladinu, aniž by způsobilo jakoukoli vlnu. A hned za tím se vynořila tvář. Mokrá, strnulá, oči prázdné a otevřené dokořán. Nebyla to maska. A nebyl to nikdo z nich.

Nastala panika. Jeden vyskočil z vířivky, jiný se zranil o hranu při útěku, voda se rozlila až k okraji terasy. Když rozsvítili všechna světla — nic tam nebylo. Voda čistá. Prázdná. Ticho.

A pak si vzpomněli na bezpečnostní kameru nad terasou.

Při zpětném přehrání viděli vše — ruku, tvář, a navíc jeden detail, který nikdo z nich předtím nepostřehl: ta věc se nepřiblížila z vody. Ona vycházela zpod samotného vířivky. Jakoby byla… pod nimi celou dobu.

Od té doby se vířivky nedotkli. A nahrávku? Smazali. Prý je lepší, když ji už nikdo neuvidí.