Nikdy bych si nemyslela, že budu něco takového psát. Ale situace, která se odehrála v posledních týdnech, mě natolik vytočila, že se o ni musím podělit. Můj dvanáctiletý syn má pokoj směrem do vnitrobloku, kde si lidé běžně věší prádlo. Nic neobvyklého… až do chvíle, kdy se moje nová sousedka rozhodla, že své spodní prádlo – a to zdůrazňuji, včetně těch nejvýraznějších krajkových kalhotek – bude sušit přímo před jeho oknem.

Ze začátku jsem si říkala: «No dobře, náhoda. Možná si nevšimla.» Ale když to trvalo TÝDNY a každý den se tam objevovaly nové, ještě odvážnější kousky, došlo mi, že to náhoda asi nebude.

Můj syn začal být nesvůj. Neříkal nic nahlas, ale bylo vidět, že ho to ruší. Nevěděl, kam se dívat, když si sedl ke stolu. A tak jsem se rozhodla jednat.

Nešla jsem hned s křikem. Napsala jsem sousedce lístek – slušný, ale jasný:
„Dobrý den, chápu, že každý máme právo sušit si prádlo, kde chceme. Ale zvažte prosím, že přímo proti vašemu sušáku je okno pokoje dvanáctiletého chlapce. Děkuji za pochopení.“

Odpověď? Žádná. Jen další den nové kalhotky – tentokrát neonově růžové. To už jsem nevydržela. Sešla jsem dolů, zazvonila a slušně, ale velmi důrazně jí vysvětlila, že jestli chce vystavovat své prádlo, ať to dělá na balkoně – ne před dětským pokojem. Zpočátku byla nepříjemná, ale nakonec ustoupila.

A výsledek? Od té doby visí kalhotky na druhé straně vnitrobloku. A můj syn si zase v klidu píše úkoly.