Byl podzim roku 1977, když zdravotní sestra Marie Novotná nastoupila svou první směnu na dětském oddělení v nemocnici na okraji Brna. Byla mladá, plná nadějí, a i když práce byla náročná, cítila, že je přesně tam, kde má být.

Jednoho chladného listopadového večera přijali na oddělení osmiletého chlapce, Filipa. Utrpěl těžké popáleniny při požáru, který zachvátil jejich rodinný dům. Ležel nehybně, obvázaný od hlavy až k patě, oči plné bolesti a strachu.

Marie se o něj starala se zvláštní péčí. Nejen že mu měnila obvazy a podávala léky, ale také mu četla pohádky, povídala si s ním a pomáhala mu znovu se smát. Strávila u jeho lůžka mnoho bezesných nocí, zatímco ostatní děti spaly.

Filip se po několika měsících zotavil natolik, že mohl být přeložen do rehabilitačního ústavu. Před odjezdem jí pevně stiskl ruku a zašeptal: „Děkuju, sestřičko Marii. Já na vás nikdy nezapomenu.“

Ale jak už to bývá, čas plynul. Marie zůstala v nemocnici ještě dlouhé roky, poté odešla do důchodu a přestěhovala se do malé vesnice nedaleko Tišnova. Na Filipa občas vzpomněla, ale nikdy o něm znovu neslyšela.

Až do jednoho chladného zimního dne v roce 2015.

Někdo zaklepal na její dveře. Když otevřela, stál tam vysoký muž v dlouhém kabátu s černou taškou přes rameno. V ruce držel starou fotografii – byla na ní ona, mladá, s úsměvem, a vedle ní malý chlapec se zavázanou rukou.

„Paní Novotná?“ zeptal se.

Přikývla, stále trochu nejistá.

„Jmenuju se Filip Dvořák. Jsem lékař. A vy jste důvod, proč jsem se tím stal.“

Marie oněměla. Oči se jí zalily slzami. Poznala ty oči – byly to ty samé, které před téměř čtyřiceti lety hledaly v temnotě trochu naděje.

To setkání změnilo oběma život. Filip jí začal pravidelně psát, navštěvoval ji, a jednou dokonce přednášel o ní na lékařské fakultě, kde inspiroval desítky dalších budoucích lékařů.

Marie si uvědomila, že jeden čin laskavosti může mít ozvěnu, která se vrátí – i po desítkách let.