Bylo brzké ráno, ještě se ani pořádně nerozednilo, když jsme v naší veterinární klinice na okraji města slyšeli zvláštní hluk. Mysleli jsme, že to je vítr, nebo že někdo omylem zaklepal.

Když ale naše sestřička Katka otevřela dveře, stála tam vysoká silueta. Ne člověk. Jelen.

Velký, majestátní, dech měl zrychlený a v očích jakýsi zvláštní výraz – ne strach, ale bolest. Neutíkal. Jen stál a díval se. Až podezřele klidně.

Jakmile jsme ho pozorovali zblízka, všimli jsme si, že jeho levá zadní noha je ovázaná kusem drátu a špinavé látky. Vypadalo to jako provizorní obvaz – ale ne od člověka, který by zvířeti chtěl pomoct. Naopak.

Drát byl omotaný těsně, bolestivě zařízlý do masa. A na látce… byl nápis. Rukou psaný vzkaz. Vybledlý, ale čitelný:
„Tohle je začátek. Sledujte dál.“

Nechápali jsme. Byl to vtip? Výhrůžka? Symbolický čin? Jelen byl zraněný, ale jinak v pořádku. Přesto jsme nemohli ignorovat, že někdo použil živé zvíře k tomu, aby něco sdělil – nám, nebo světu.

A tak jsme zavolali policii. Případ si převzali, jelen byl ošetřen a odvezen do záchranné stanice.

Ale v nás zůstal nepříjemný pocit. Pocit, že tohle nebylo náhodné. Že někdo sleduje… a testuje, jak budeme reagovat.

A od toho dne už nikdy ráno neotvíráme dveře jen tak bezmyšlenkovitě.