Všechno se změnilo během několika vteřin.

Ten den měl být nejšťastnějším v mém životě. Měl jsem přivézt domů svou ženu Kláru a naše dvě malé dcery, které přišly na svět o několik dní dřív, ale zdravé a krásné. V autě čekaly plyšové hračky, v obýváku balonky, v srdci radost.

Ale když jsem vstoupil na oddělení šestinedělí, bylo něco špatně.

Postel byla prázdná. Žádná postýlka, žádné kufry. Klára byla pryč. Děti taky. V místnosti zůstalo jen bílé přeložené psaní, ležící u polštáře. Otevřel jsem ho s roztřesenými prsty.

Sbohem. Postarej se o ně. Zeptej se své matky, co mi udělala.

Seděl jsem tam dlouhé minuty. Nedokázal jsem se pohnout. Nedokázal jsem pochopit. Co tím myslela? Co jí moje matka mohla udělat tak hrozného, že ji to přimělo k útěku — a proč mi to nikdy neřekla?

Otázky se na mě valily ze všech stran, ale odpověď byla jen jedna. Musel jsem se vrátit tam, kam jsem se dávno nechtěl nikdy vracet — domů. Za svou matkou.

A od té chvíle už nic nebylo jako dřív.