Byl to obyčejný podzimní večer. Lucie právě vycházela z malé pekárny na rohu, v jedné ruce papírový sáček s houskami, ve druhé telefon. Mířila domů, když zahlédla postavu opřenou o lampu.

Starý muž. Tvář svraštělá, oči zmatené, oblečení mírně pomačkané. Chvíli se rozhlížel, pak udělal pár kroků směrem k přechodu — a zastavil se, jako by zapomněl, kam jde.

Lucie neváhala.

Přišla blíž a jemně oslovila:
„Dobrý večer, nezabloudil jste?“

Muž přikývl. Byl zmatený, nepamatoval si adresu, jen jméno ulice, která se Lucii zdála povědomá. Nabídla mu, že ho doprovodí, a on souhlasil s tichým úsměvem.

Společně prošli několik bloků, až dorazili k malému činžáku. U dveří čekala žena ve středních letech — jeho dcera. Se slzami v očích poděkovala Lucii, jako by jí zachránila celý svět.

Lucie šla domů s dobrým pocitem, ale dál to neřešila.

Až do druhého dne.

Když ráno vyšla z bytu, našla přede dveřmi obálku. Žádné jméno, žádné vysvětlení. Uvnitř byla fotografie. Starý dům na venkově. A krátký vzkaz:

„Přijeďte. Je čas, abyste věděla, co znamená skutečná vděčnost.“

Přiložený byl i klíč. A adresa.

Lucie tam nakonec odjela. A to, co tam našla, změnilo její život navždy.