Byla to obyčejná silnice na okraji lesa. Podzimní listí pokrývalo krajnice a šero padalo dřív než obvykle. Michal, unavený po dlouhé cestě, řídil automaticky. V autě ticho, jen tichá hudba z rádia.

Zazvonil telefon.

Podíval se dolů na displej. Jen na vteřinu.

A pak — rána.

Auto sebou trhlo, sjelo z asfaltu a zastavilo se v příkopu.

V panice vyskočil ven. Nikde nikdo. Nikdo přece na silnici nebyl… nebo ano?

A pak ji uviděl.

Malou holčičku, sotva sedm let, stála nehybně na okraji lesa. Bledá, bosá, v jednoduchých bílých šatech, které se chvěly ve větru.

Neplakala. Neříkala nic.

Pomalu k němu přišla a něco mu podala.

Byl to pomačkaný dopis. Papír starý, místy potrhaný.

Michal ho otevřel. Poznal ten rukopis okamžitě — byl jeho vlastní.
Datum v rohu? 12. října 1999. Den, kdy jeho malá sestra… tehdy pětiletá… zmizela beze stopy během rodinného výletu.

A na konci dopisu — jediná věta:

„Neměl ses nikdy otočit.“

Michal ztuhl. Vzhlédl — ale dívka byla pryč.

A s ní se vytratila i jistota, co je skutečné… a co čeká, až se znovu podívá jinam.