Tereza, 24letá studentka filozofie, žila na hranici přežití. Malý pokoj na koleji, instantní polévky a nulová jistota, co bude dál. Když potkala pana Karla – šarmantního, staršího, zámožného muže s klidným hlasem a smutnýma očima – netušila, že její život se brzy převrátí naruby.

Karel jí nabídnul manželství. Zdálo se to bláznivé, ale zároveň… bezpečné. Říkal, že nehledá lásku, jen klid a společnost. Souhlasila.

Obřad proběhl tiše, bez příbuzných, jen dva svědci. A pak, první noc v jeho velkém, tichém domě.

Karel si k ní sedl, podal jí sklenku vína, a po chvíli mlčení řekl:

„Mám jen jednu prosbu, Terezo. Každou noc přesně o půlnoci uslyšíš, jak někdo schází dolů po schodech. Prosím tě – ať se děje cokoli, nikdy nevycházej z ložnice.“

Řekl to naprosto klidně. Bez náznaku žertu. A pak odešel spát na druhý pokoj.

Tereza celou noc nespala.

V domě byla tma. A přesně o půlnoci… kroky. Pomalu. Dřevo pod nimi skřípalo. Zastavily se za jejími dveřmi. Ticho. A pak… odcházely zpět nahoru.

Dny ubíhaly, ale kroky se opakovaly. Každou noc.

Až jednou, zvědavost převážila. Tereza otevřela dveře.

A to, co spatřila na konci chodby… už nikdy nedostane z hlavy.

Nešlo jen o tajemství starce. Šlo o minulost, která nikdy neumřela. A teď chtěla zpět.