Když se Filip oženil s Lenkou, byl to sen. Ona byla jemná, laskavá, vždy oporou. Deset let manželství přežili radosti i starosti. Ale jednoho dne se všechno změnilo. Lenka začala být unavená, bez chuti do života, trpěla bolestmi. Po sérii vyšetření přišla krutá diagnóza – rakovina. Pokročilé stadium.
Zatímco Lenka bojovala o život, Filip pomalu ztrácel zájem. Nezvládal to, tvrdil. Nechtěl být obětí tragédie, nechtěl trávit večery v nemocnici, nechtěl přihlížet smrti. A tak, místo aby zůstal, utekl. Našel si mladou milenku, která mu nabízela únik, lehkost a nové vzrušení. Lenku opustil uprostřed jejího největšího boje.
Lenka to přijala s bolestí, ale i tichou silou. Věděla, že nezemře se zlomeným srdcem — ne proto, že by ji opustil muž, ale protože si zaslouží důstojnost až do konce. A tak, zatímco Filip žil nový, bezstarostný život, Lenka tiše plánovala.
Před svou smrtí navštívila notáře. Měla dědictví — dům po rodičích, úspory, cenné šperky. Všichni čekali, že všechno přejde na jejího manžela. Ale Lenka věděla své.
Při čtení závěti seděl Filip se svou milenkou v očekávání. Usmíval se. Ale pak notář začal číst:
„Já, Lenka Novotná, zcela při smyslech, odkazuji celý svůj majetek nadačnímu fondu na podporu onkologických pacientů a své nejlepší přítelkyni Aleně, která mě neopustila ani na jeden den. Mému manželovi Filipovi Novotnému neodkazuji nic, neboť mě opustil v době, kdy jsem ho nejvíc potřebovala.“
Filip zbledl. Jeho úsměv ztuhl. Milenka vstala a bez slova odešla. A on tam zůstal – sám, prázdný, bez lásky, bez peněz, bez důstojnosti.
Ten den si uvědomil, že karma někdy nepotřebuje čas. Někdy stačí jen správný okamžik.