David nikdy nezapadal. Už odmala tíhl k lidem starší generace, říkal, že si s nimi rozumí víc než se svými vrstevníky. Když mu bylo 23, potkal Helenu. Byla to dáma, noblesní, kultivovaná, se záhadnou minulostí a neuvěřitelným životním příběhem. Bylo jí 71.

Setkali se náhodou v knihovně, kde si oba půjčovali stejnou knihu o filozofii života. Slovo dalo slovo, káva vystřídala kávu… A o půl roku později David požádal Helenu o ruku. Jeho rodina zuřila. Přátelé mu nevěřili. Společnost je odsoudila. Ale on tvrdil: «Je to láska, ne plán. V ní je víc života než v kdejaké dvacítce.»

Svatba proběhla v malém penzionu na jihu Čech, jen za přítomnosti dvou svědků. Helena se usmívala, ale její oči zůstávaly zamyšlené.

O týden později, při tiché snídani u jejich starožitného stolu, položila Davidovi otázku, která mu vzala dech.

Podívala se na něj a tiše řekla:

„Davide… Pokud bych se zítra rozhodla přepsat celý svůj majetek na charitu, zůstaneš se mnou? Ne jako manžel bohaté ženy, ale jen jako muž vedle staré, nemocné duše, která tě miluje?“

David ztuhl. Jeho ruka s hrnkem kávy se zastavila v polovině pohybu. Oči mu sjely ke stolu.

„Proč se ptáš?“ zamumlal.

„Protože odpověď na tuhle otázku mi ukáže, jestli jsem udělala chybu. A taky ti ukáže, kdo opravdu jsi.“

Ticho. Dlouhé, těžké, plné nevyřčených pravd. David nevydržel. Vstal, beze slova si oblékl kabát a odešel. Nevrátil se ani ten den, ani ten další.

Helena pochopila. A druhý den ráno opravdu sepsala nový závěť. Vše odkázala nadačnímu fondu na podporu osamělých seniorů. V poznámce pod čarou bylo napsáno:

„Ten, kdo miluje člověka pro jeho duši, nikdy neodejde kvůli majetku.“

David o rok později vystupoval jako „influencer“ na sociálních sítích. V rozhovoru pro jeden podcast řekl, že to „byl omyl z mladické nerozvážnosti“. Ale v očích měl prázdnotu.

Helena každý podzim sedávala v zahradě domova důchodců, kde hrála šachy s lidmi, kteří neměli nikoho. Usmívala se. Ne se smutkem, ale s vědomím, že někdy jediná otázka ukáže, kolik má láska skutečně hodnoty.