Byl tichý podzimní den. V kostele na kraji vesnice se konal pohřeb staré paní Hany. Mnozí ji znali jen z dálky — žila v malé chalupě u lesa, stranila se lidí, ale nikomu neublížila. Zemřela potichu, stejně jako žila.

Ale když přivezli její rakev, stalo se něco, co nikdo nečekal.

Z lesa vyšel vlk. Velký, šedý, s klidnýma očima. Pomalu přešel mezi náhrobky a bez zaváhání se usadil vedle rakve. Lehl si, hlavu položil na přední tlapy… a zůstal. Celé hodiny, bez jediného pohybu. Nevrčel. Nepůsobil nebezpečně. Jen… truchlil.

Lidé byli nejdřív v šoku, pak v tichém úžasu. Nikdo netušil, co má znamenat přítomnost divoké šelmy na lidském pohřbu.

Až když se mezi smutečními hosty objevila stará sousedka a začala vyprávět, pravda začala vycházet najevo.

Před lety prý Hana našla v lese zraněné vlče. Ukrývala ho, starala se o něj, léčila ho. Nikdy o tom nikomu neřekla. A když zesílilo, pustila ho zpět do volné přírody. Ale on nikdy nezapomněl.

Ten vlk… byl právě on.

Nepřišel jako zvíře. Přišel jako někdo, kdo ztratil svou jedinou přítelkyni. A lidé pochopili, že vztahy nevznikají jen mezi lidmi. Někdy jsou ta nejsilnější pouta právě ta, která nelze vysvětlit slovy.