Bylo brzké jarní ráno a les byl ještě ponořený do tiché mlhy. Mezi kapkami rosy a zbytky podzimního listí se plížila malá zaječice. Hledala něco k snídani — možná kořen pampelišky, nebo zbytek zapomenuté mrkve od houbaře.
Ale pak zahlédla něco neobvyklého. Mezi dvěma kameny leželo cosi tmavého, lesklého. Přistoupila blíž a opatrně ňufla. Nebylo to ani jídlo, ani kámen. Byl to předmět z lidského světa: peněženka.
Zaječice se nejdřív lekla. Ale zvědavost zvítězila. Opatrně packou peněženku otočila. Z ní vypadla fotografie. Na obrázku bylo malé dítě s ušmudlanou plyšovou zaječicí v náručí.

Zaječici zamrazilo. Ta plyšová hračka vypadala přesně jako ona. A oči dítěte… byly plné radosti, ale i něčeho víc. Smutku? Touhy?
Zajícům běžně lidské věci nic neříkají. Ale tahle zaječice se najednou otočila a rozběhla se do hlubin lesa. Jako by věděla, kam jít. Peněženku tam nechala ležet. Jen fotku si vzala, sevřenou jemně mezi zuby.
Na poslední stránce peněženky byla ještě kartička. Pomačkaná a téměř nečitelná.
Stálo na ní:
„Kdo najde, pochopí.“